Článek
Jak jste vytvářel program desátého ročníku?
Program festivalu je složením několika vrstev a situací. Dá se připodobnit tomu, když vaříte večeři. Na něco máte chuť, máte představu, co byste chtěl uvařit, a musíte na to koupit suroviny. To vás přivede do obchodu, v němž narazíte na spoustu věcí, které vás překvapí a inspirují k dalším nápadům. A tak se to nějak dá dohromady.
Není to moc odlišné od komponování. Člověk má vizi, ale na cestě realizace se může stát spousta věcí, které to někdy celé převrátí. Představa, že člověk ví přesně, co chce, a nějak si to naplánuje a udělá, v mém případě nefunguje.
Jak mají posluchači vnímat program Dlouhé noci v Myronově divadle, kdy se bude od pátečních sedmnácti hodin až do sobotního poledne nepřetržitě hrát?
Jak chtějí. Budou tam postele. Můžete si zdřímnout. Budou tam celou noc otevřená místa, kde si můžete dát kávu nebo nějaké jídlo. Není to koncert, je to událost a součástí té události jsou koncerty. Vy si můžete říci, co chcete vidět a co vynecháte.
Je to inspirované podobnou věcí, kterou dělá festival Maerz Musik v Berlíně. Uváděl jsem tam Feldmanovo For Philip Guston a nadchlo mě to. Když jsme po pěti hodinách skončili, bylo to jako na rockovém koncertu, na čtyři sta lidí stálo pod pódiem, a celkem tam bylo patnáct set lidí. Maerz Musik přitom netrvá osmnáct hodin jako Dlouhá noc v Ostravě, ale osmatřicet.
Proč hrajete Feldmanovo For Philip Guston i v Ostravě?
Feldman je stěžejní skladatel, ale všechno je o relevanci. Člověk žije v určité době, v určitém prostředí, za určité situace a určité věci jsou více relevantní a určité méně. To je ve všem. Kdybyste se podíval na programy klasické hudby, ty se také mění. Najednou je jeden skladatel více uváděný než před deseti lety. A Feldman se ukazuje jako nejrelevantnější tvůrce, který má co říci k věcem, jimiž se nyní zaobíráme.
Překvapilo mě zařazení skladby Bernharda Langa Loops for Davis.
Bernhard Lang je z úplně jiného kořene. My se neustále snažíme poznávat nové osobnosti, zejména evropské, protože jsme v Evropě. Bernharda Langa jsme před deseti lety poprvé pozvali na Ostravské dny a vyklubal se z něj náš člověk, se kterým si rozumíme, který je normálně uvažující tvůrčí osobnost. Nestaráme se o to, jestli to zní tak nebo tak, vždycky to zní dobře.
Jedna z předních světových galeristek Paula Cooperová, která začínala v Sohu v New Yorku, a když to tam začalo být moc komerční, jako všichni z něj utekla do Chelsea, zastupuje pouze umělce, které osobně zná. Ví moc dobře, že setkání s dílem zvenčí – a všichni se se vším setkáváme napřed zvnějšku jako s objektem, na který koukáme – může být zavádějící. Když však autora poznáte, tak už to zavádějící není. Můžete odhadnout, jestli je skutečně seriózně zaměřený na svou tvorbu, nebo se snaží zaujmout nějakým trikem, jestli mu jde o kariéru a úspěch, nebo o téma. To může člověk poznat a ostatní se vyčistí.
Povím vám příběh ze zákulisí. Na minulých Ostravských dnech jsme dali do programu jeho skladbu na motivy Svěcení jara, která se ještě neuváděla. Je to tak rozsáhlé jako Svěcení jara a je to napsané langovským způsobem, tedy velmi neprakticky. Měl to dirigovat Rolf Gupta, který na poslední chvíli onemocněl, takže z toho sešlo.
Partituru jsem dostal tři nebo čtyři týdny před odjezdem na Ostravské dny. Začal jsem ji studovat a uvědomil si, že se musí přepsat. Po týdnu jsem poslal na přepsání do Ostravy jeden part. Pracovali na něm den a půl, takže bychom museli mít na přepis dvě stě lidí, abychom to stihli. A tak jsem zavolal Bernhardovi, že tu věc nemůžeme udělat. Byly tři týdny před festivalem a on řekl: Víš co, já napíšu novou věc pro velký orchestr. Vím co a vím přesně jak. Bude to na Janáčka Loops for Leoš.
Tu partituru jsem dostal dvě hodiny před odjezdem na letiště. Bavili jsme se, když jsem stál ve frontě na rentgeny. A dopadlo to báječně. Hrál to mladý orchestr, Lang byl z provedení nadšený.
To muselo být stresující.
Tak se dělala muzika vždycky. Když neměl Mozart čas napsat sólový part, když složil klavírní koncert, tak ho na premiéře improvizoval a pak ho dopsal. A svět se nezbořil. Když Beethoven dirigoval premiéru Páté symfonie, dvakrát se to rozpadlo. Dvakrát musel produkci zastavit, křičel na muzikanty, když se přepočítali. Všichni z toho byli zmatení, nikdo nevěděl, co se děje.
Když Bruckner dirigoval premiéru Třetí symfonie, zůstalo v původně vyprodaném Musikvereine do konce jen dvanáct lidí. Byli to většinou studenti na místech na stání a mezi nimi Gustav Mahler. A nebyl to jeho konec a nebylo to trauma. Nevím, kde jsme se to ocitli. Všechno plánují úředníci a podle toho to vypadá.