Sedmička byla svědkem naší premiéry, vzpomíná Visací zámek při oslavách pětatřicetin

Jo, strahovská Sedmička, tedy slovutný klub 007, byla svědkem naší světové premiéry. A jak tehdy fungovala šuškanda, tak se tenhle koncert stal jakýmsi doporučením pro další pořadatele. My jsme si hodně vážili nabídky z klubu Na Chmelnici, kde tehdy hrály kapely tzv. československé nové vlny. Sice jsme si museli prodat asi 150 lístků sami (to byla podmínka Luboše Schmidmajera, který klubu tehdy šéfoval - patrně aby neškodoval, kdyby něco...), ale to jsme zvládli asi během dvou dnů a pak už jsme měli dveře otevřené vlastně všude. Klub 007 ale navždy zůstane naším ”rodištěm”, první zkušebnou a hlavně dějištěm celé řady našich vylomenin.

My máme pořád rádi Motörhead, protože hrajou rychle, ale spíš bych to viděl na tu Babici.... Pro tuhle narozeninovou túru jsme oprášili nějaké starší věci. A pro Strahov možná ještě oprášíme. Nechte se překvapit. Začali jsme pátrat v našich archívech, co máme na kazetách. Tak snad něco vyhrabem. Hlavně, aby ještě fungovaly naše compact cassette playeři. A taky uvidíme, co s námi udělá genius loci toho místa. Já už tam nebyl ani nepamatuju.

No, tehdy v třiadevadesátém byl letopočet 2007 obecně populární sci-fi datum a ještě daleká budoucnost. Ale nastaly nové časy a nad námi se už nevznášela hrozba zákazů a arestování. Prostě jsme hráli a lidi chodili. To, že by měl Petr natočit další díl, jsme si naplno uvědomili, až když jsme slavili pětadvacetiny.

My jsme původně měli vzniknout už dřív na podzim roku 1982. Osud ale povolal do pekla Brežněva, a tak se místo punku muselo pár dní plošně smutnit. Takže jsme pořádali první koncert až po Mikuláši, a sice 7. prosince, navíc zrovna v době, kdy uplakaný bolševik krátce usnul na vavřínech po zákazu Mišíka a Pražského výběru. Rozjezd byl tedy klidný, ale po té Chmelnici, což bylo jaro 1983, jsme StB poznali taky.

Dokud jsme studovali, byl naším zřizovatelem fakultní výbor SSM. Až teprve později nám docvaklo, že ti kluci nám v prvních letech dělali celkem slušný štít. Inu, osobní statečnost a patrně i kouzlo vysokoškolské půdy udělaly své. A strahovská Sedmička byla vlastně taky na hájeném místě, takže tam jsme si toho mohli dovolit nejvíc. Tajní mohli škodit pouze tím, že nám rušili koncerty - to se ale na 007 nestalo nikdy. K vrcholnému výkonu se vzepjali v březnu 1984, kdy nám ze sedmi domluvených čtyři stopli.

Naši další zřizovatelé časem podléhali nátlaku ze strany tehdejšího establishmentu tak nějak snadněji a my jsme museli vždycky hledat jinde, protože jako soubor ZUČ (zájmově-umělecké činnosti) jsme si bez zřizovatele ani nevrzli. Takzvaným zřizovatelem mohla být jakákoli organizace s razítkem, jejímž úkolem mělo být výchovné působení na soubor a jejímž údělem bylo to, že ji jako první otravovali tajní při jakékoli příležitosti. Kliku jsme měli až krátce před revolucí, kdy tuto nevděčnou úlohu převzal Ústřední klub školství a vědy na Praze 1. Tam nás dostala na starost paní Libuše Piherová a my měli až do revoluce zase zastání a relativní klid.

Nicméně se sluší poděkovat všem našim bývalým zřizovatelům, že se nepodělali hned při prvním bububu. To bychom toho moc nenahráli. My jsme byli zváni pouze na oficiální akce. Aspoň já si nevzpomínám, že by nás chtěli třeba na Hrádečku. Určitě jsme na nějakém seznamu byli, ale co se týče zaracha, tak ten jsme měli pouze lokální, a sice na Praze 4. Tam tehdy kultuře vládla soudružka Křížová. Byla kovaná, a bylo to něco. A možná právě kvůli ní přišel Vlasta Fajkus, který jako šéf místní buňky Svazarmu přebral po fakultě zřizovatelství, anžto jsme dostudovali, s nápadem, že by to chtělo taktickou změnu názvu, abychom „je” zmátli. Ivan šel na vojnu a nás čekalo hraní ve čtyřech. Vymysleli jsme tedy Traktor. Na posledním koncertě Visáčů pod starým zřizovatelem na Opatově pak Vlasta před přídavkem vyskočil na pódium a všem veřejně oznámil, že „tahle kapela se od příště bude jmenovat Traktóóóóóór!” A bylo po konspiraci.

No a zkratka VZ přišla ke slovu v době, kdy padla vojna i na zbylé „visáče“ a byla vysvětlována jako „V zastoupení”, protože odvedené členy bylo třeba dočasně nahradit.

To se asi nedá zodpovědět krátce, ale první odpověď krátká bude: Nemáme. Všechno musíš posuzovat v intencích konkrétní doby. Před československou novou vlnou, která znamenala masívní nárůst počtu kapel, tady kromě oficiální kultury existovaly vesměs jen party hrající v sobotu po venkovských zábavách. Tam sice bylo slyšet songy západních umělců, ale při chatrné znalosti angličtiny a hlavně díky srozumitelnosti tehdejších aparatur to nikomu nevadilo. A máničky byly vidět i v televizi, sic s vlasem uklizeným za uši. Novovlňáci ale najednou začali nosit krátké vlasy, oblékali se úplně jinak, a navíc v textech začali kritizovat! Někdo si k tomu zvolil pózu smrtelně vážnou, někdo - třeba jako my, Visáči - si při tom dělal prdel. A to i ze sebe. Zkraje téhle doby byly všechny koncerty vždycky natřískané, protože tohle jsi mohl vidět a slyšet jen naživo. A když bylo plno, bolševik už čul problém. Všechno, co je nové, provokuje. Už jenom tím, že to je. A nic nevydrží být nové 35 let.

Dneska je kapel mraky, dobré vybavení koupíš normálně v krámu, když nechceš vytáhnout paty z domova, pustíš si komp a na internetu najdeš milión muziky. Lid je pohodlnější, taky jsou jiné priority.

Číro si dneska načeše kdejaký fotbalista pralesní soutěže. Křivák, základní to známku motorkářské a rockerské svobody a nespoutanosti, už taky v light verzi najdeš v šatnících modelín. A to nemluvím o tetování. My hrajeme od roku 1982. Pořád ty samý xichty, pořád ta samá muzika. My svým způsobem provokujem pořád. Pořád na nás chodí dost lidí, aby to - nás i je - bavilo. Ale už v tom holt nejsme sami. To bude asi ta odpověď. A navíc, není provokativnost implicitně předpokládaná u mladých, dravých, nadějných, začínajících? Nechť se snaží oni! V něčem to mají lehčí, než jsme měli my, v něčem jim není co závidět.

Myslíš pohromadě jako v kapele, nebo pohromadě jako jednoho každého fyzicky? :-) My jsme od začátku kapela kamarádů z vejšky. Nikdy jsme nekoukali jinam a nezáviděli kapelám toho či jiného muzikanta. Kolem nás se rozpadaly kapely, měnili se členové, jen my furt nic. Dneska si s odstupem času dovolím takovou definici tohoto jevu: Kdyby kdykoli došlo u Visáčů k výměně kohokoli, určitě by tak vzniklo kvalitativně lepší těleso, už nikdy by to ale nebyl Visací zámek.

Bude. Jsme uprostřed vymýšlení. Jsme ještě mladí kluci, není kam spěchat, nic nechceme uspěchat. Ochutnávky už jsme zařadili do playlistu na současné túře.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: