Rudišovo naléhavé varování před posledním Římanem

Odtud čerpá sebevědomí, stejně jako z denní dávky dvou set kliků a od otce, který v Čechách postavil panelákové město, jež se mu stalo domovem a jistotou.

„Jsem Říman, jsem Evropan,“ provokuje muž toužící se podobat filmové hvězdě Jeanu-Claudu van Dammeovi, svému sedmnáctiletému synovi nebo i kamarádům v pivním baru Severka, jemuž kraluje vrstevnice Lucka.

Občas tam zazní i volání „Nic než národ!“, což ale Vandam krotí, takže není zřejmé, že Rudišovo dílo „zobrazuje xenofobii a skrytý šovinismus české veřejnosti,“ jak praví doprovodný text stejnojmenné hry, kterou uvádělo Divadlo Feste/brněnský Kabinet múz.

Jisté je, že Rudiš nejen pod vlivem scénáře filmu Alois Nebel mění styl. Tatam je reportáž Nebe pod Berlínem, psychologická kresba Grandhotelu. Vandam je syrová postava, jejíž podoba se postupně ukazuje, jak ji autor nasvěcuje vršícím se dějem.

Kdysi „smažka“, v době, kdy se přece patřilo zkoušet „v nabyté svobodě“ klidně trochu drog, nyní muž, který je přesvědčen, že vlastní síla je jistota. Nenajde se však někdy někdo silnější, který dělá třeba dvě stě padesát kliků denně?

Kdo sleduje Rudišovo dílo, ví, že s Petrem Pýchou i Jaroslavem 99 napsal úspěšné hry, takže mu tento žánr není cizí.

Dokáže se z nadhledu podívat na náš svět a vybrat si postavu, až to děsí. Těžko vědět, zda odkazy na Hitlera či volání Sieg Heil! jsou autentická vyjádření, nebo předpolí překladu do německého prostředí, kam se Rudiš přesouvá.

Na každý pád nabízí obraz ostrý jako břitva, kdy jde hrůza trochu z Vandama, určitě však víc z těch, kteří ho přemohou.