Článek
Výstavě předcházel výjimečný počin. Její kurátorka, ředitelka Sbírky kresby a grafiky Národní galerie Alena Volrábová, vyhledala a určila kolem 450 Hollarových kreseb, které jsou doma i v zahraničí ve veřejných i soukromých sbírkách. Několik nových objevila, u některých Hollarovo autorství naopak vyvrátila.
Výsledkem jejího bádání je práce světového dosahu: celobarevný soupisový katalog, který nahradil předešlý z roku 1938.
Změnila práce na katalogu váš pohled na Hollara?
V jistém ohledu ano. Můj vztah k Václavu Hollarovi se ale vyvíjel dost dlouho. Než jsem přišla do Národní galerie, pracoval ve sbírce staré kresby a grafiky můj kolega a spolužák Martin Zlatohlávek. V roce 1992 mi nabídl místo, a aby mě navnadil, chtěl mi něco ze sbírky ukázat. Nejdřív mi předvedl právě Hollara. Teď by se slušelo říct, že mě to silně oslovilo a že se z toho stalo mé životní téma. Ale vůbec ne! Mně ty jeho kresby tehdy přišly chladné…
Hollarovi se to tak trochu vyčítá…
Jako rytec je velice uznávaný, ale často narazíte právě na zmínku, že v jeho díle chybí umělecký prožitek. Až později jsem pochopila, že to tak vůbec není, a definitivně mi to došlo právě při práci na katalogu.
Nebyl nezaujatým pozorovatelem, jen zprostředkovával skutečnost jinak, než jsme zvyklí u jeho současníků, kteří se často přizpůsobili novým trendům exaltovaného barokního umění. Hollarův umělecký projev zřejmě souvisel s jeho povahou. Byl to asi takový hodný kluk. O těchto lidech potom historici nacházejí málo archivních dokladů, žádné soudní rozepře a podobně nebyly.
Podařilo se vám ověřit pravost všech jeho známých kreseb?
Většinou ano. Jen se mi bohužel nepovedlo kontaktovat několik soukromých sběratelů, takže pár jsem jich neviděla. Jednu krásnou kresbu se ale mezitím podařilo najít a máme ji nyní zapůjčenou na výstavě.
Václav Hollar: Pohled na Mainz, NG Praha. Kresba perem a bistrem na papíře, 1632.
Kvůli katalogu jste musela objet téměř celý svět. Jak dlouho jste se jím zabývala?
Celý svět ne, jen Evropu a Severní Ameriku. Zabývám se tím už od roku 2007, kdy jsem připravila Hollarovi výstavu ke čtyřstému výročí jeho narození. Aby se mi to ale vůbec podařilo, potřebovala jsem grant. Bez něj bych nemohla navštívit všechny zahraniční sbírky.
Třeba do Los Angeles, kde je v Huntington Library zajímavá kolekce Hollarových kreseb, bych se vydat určitě nemohla. Peníze od Grantové agentury České republiky ale pomohly i k vydání samotné knihy. Reprodukční práva bývají totiž drahá, a navíc jsem chtěla, aby katalog byl celobarevný, a byl tedy zážitkem pro každého, nejen pro odborníky.
U soupisových děl to nebývá samozřejmé ani v mezinárodním kontextu. V černobílém, levnějším tisku by Hollarovy jemně barevné kresby ani nevynikly, zato teď je jasně vidět, jak jsou krásné.
Objevila jste nějaké dosud neznámé Hollarovy práce?
Objevila, a to mne obzvlášť potěšilo. Při prohlídce sbírek jsem si vždy nechala ukázat i kresby autorů, kteří mu byli nějak blízcí. Našla jsem mezi nimi několik, o nichž jsem přesvědčená, že jsou jeho. Některé pocházejí ze skicáře v Kunsthalle v Karlsruhe, který patřil německému grafikovi Friedrichu Brentelovi. Tehdy si umělci a sběratelé taková alba s kresbami nebo grafikami běžně sestavovali.
Našla jsem ale i zajímavou kresbu motýlů v antverpském muzeu Plantin-Moretus, jejíž rukopis odpovídá Hollarovi. On tvořil ve stejném duchu grafické cykly, ale žádný ekvivalent v kresbě jsme dosud neznali. Kresba byla původně připsána jeho současníkovi Jacobu Hoefnagelovi, o němž se domnívám, že možná mohl být Hollarovým učitelem.
Žil totiž v Praze, když byl Hollar mladý, působil jako grafik a věnoval se podobným námětům, krajinám nebo drobnému hmyzu. Tuto kresbu i ty z Karlsruhe máme zapůjčené také.
Václav Hollar: Pohled na Mainz, NG Praha. Detail.
Musela jste někomu naopak sdělit, že jeho Hollar ve skutečnosti není Hollar?
Některé kresby mu byly připsány třeba jen proto, že představují podobná témata. Takových jsem odmítla několik, dokonce i ze sbírek Národní galerie, protože mám důkazy, že je nakreslit nemohl. Bylo mi to trochu líto, ale nedalo se nic dělat.
O kolik prací jste tedy Národní galerii ochudila?
Když jsem knihu začínala psát, měli jsme 45 kreseb určených jako Hollarovy, teď jich máme 31. Dvě z těch vyřazených jsou určitě od jeho současníka, vlámského mistra Jana Peeterse, s nímž byl Hollar v kontaktu. Rozšířili jsme si tedy na druhou stranu sbírku vlámské kresby.
Objevila jste při práci na katalogu něco, co by rozšířilo poznatky o jeho životě?
Potvrdilo se, že rodina, z níž pocházel, byla protestantská, hlásila se k českobratrské církvi. Zatím se soudilo, že by Hollarův otec, který patřil k nižší šlechtě, nemohl po prohraném stavovském povstání zůstat ve službách císaře, kdyby byl protestantem. A také že by císař později Václavu Hollarovi sotva dovolil užívat rodový znak po matce, o který stál.
Ke konci života se Hollar v Londýně snažil prodat svůj skicář, což ukazuje na finanční problémy. Opravdu zemřel v takové chudobě, jak se traduje?
Našly se archivní dokumenty se soupisem majetku, z nichž je vidět, že nejedl zrovna z porcelánu, ale až tak strašné, jak se říkalo, to nebylo. Problémy ale měl. Od roku 1636 působil ve službách nejvlivnějšího šlechtice v Anglii, hraběte z Arundelu, a díky tomu měl blízko ke královskému dvoru.
Po občanské válce, před kterou oba utekli do Antverp, se pro Hollara situace změnila. Arundel mezitím zemřel, a přestože byl Hollar po návratu do Anglie opět v kontaktu s intelektuální a šlechtickou vrstvou, už to zkrátka nebylo jako dřív.
Krátké, česky psané poznámky ve skicáři jsou docela smutné počtení. Je vidět, jak musel postupně slevovat z původní ceny šestnáct liber za svazek plný jeho krásných kreseb až na konečných sedm a že si nakonec k poslední sumě aspoň vzdorně připsal slůvko přinejmenším. Mimochodem, skicář je součástí sbírky univerzitní knihovny v Manchesteru a teď je také k vidění na výstavě.
Zajímavé je, že se mu sice už tak nedařilo, ale právě ve starším věku vytvořil krásné kresby v severní Africe.
Tohle jeho životní období je mé oblíbené. V roce 1669 se Hollar vydal s Arundelovým vnukem Henrym Howardem do Tangeru a diplomatickou misi dokumentoval obrazem. Podobně kdysi pracoval pro jeho dědečka při cestě po Rýnu a Dunaji.
Z cesty přivezl velmi působivé krajiny. Je až překvapivé, že ke konci života vytvořil takové rozměrné krásné práce, když byl celá léta především autorem malých formátů.
Může se vám hodit na Firmy.cz: