Hlavní obsah

RECENZE: Zátoka smutku s nezaměnitelnou atmosférou

Právo, Simona Králová

28. 11. 2021, 7:06

Novinka od Chrise Oulda zavede na Faerské ostrovy. Zátoka smutku je druhým příběhem z očekávané trilogie, jejímž hlavním hrdinou je detektiv Jan Reyna, rodilý Faeřan, který od útlého dětství vyrůstal u příbuzných v Británii a dnes tam působí jako detektiv. O rodné hroudě toho moc neví a na malé souostroví, ležící v severním Atlantiku mezi Británií a Islandem, přijel pátrat hlavně po svém původu a tíživé rodinné historii.

Článek

Něco málo se Reyna dozvěděl už v prvním díle, nazvaném Neklidné pobřeží. V Zátoce smutku se dostane o něco dál, i v tomto případě ale autor skloubil jeho příběh s vyšetřováním událostí, ke kterým na ostrovech dojde. Jednou z místních tradic je grind, lov velryb, kvůli kterému na ostrov dorazí protestovat skupina mezinárodních aktivistů. Není divu, že napětí mezi místními a demonstranty by se dalo krájet.

Když je pak po jedné obzvlášť ostré potyčce objeveno ženské tělo, je zřejmé, že se někdo snaží propast mezi oběma tábory ještě více prohloubit. K případu je povolán policista Hjalti Hentze a vypadá to, že případ by se mohl dotýkat i jeho vlastní rodiny. Reyna mezitím pátrá po minulosti své matky a stejně jako Hentzemu se mu někdo snaží házet klacky pod nohy.

Ouldovi se v jeho sérii z Faerských ostrovů podařilo skloubit některé z nejlepších prvků severské noir s klasickou britskou detektivkou. Oba policisté spolupracují, i když Reyna pouze neoficiálně. Přesto do Hentzeho promyšlenějšího přístupu přináší akčnější a modernější styl policejní práce, což je ku prospěchu věci.

Zdrojem případných konfliktů není ani Hentzeho vyrovnaná povaha, která je v protikladu s Reynovou živější a přímější náturou. Díky dobrovolnosti je pracovní vztah obou mužů otevřenější a uvolněnější a přes všechny rozdíly, které je dělí, je zřejmé, že jsou si podobnější, než by se na první pohled zdálo.

Na rozdíl od prvního dílu je Reyna tentokrát do vyšetřování zapojen v menší míře a věnuje se především vlastní rodinné historii, která je také pořádně zapeklitá. Zátoku smutku můžete číst jako samostatný příběh, ale pro lepší pochopení není od věci přečíst si nejprve Neklidné pobřeží. Objasníte si tak některé dějové linky a momenty, na které narazíte v Zátoce smutku. Chris Ould, který za svůj život vystřídal celou řadu zaměstnání od zmrzlináře po dělníka, než ve druhé polovině osmdesátých let vydal první dva romány A Kind of Sleep a Road Lines, odvádí ve své faerské trilogii neuvěřitelnou práci. Rafinovaně a obratně kombinuje oba příběhy, jak Reynův, tak Hentzeho.

Zátoka smutku má nezaměnitelnou severskou atmosféru, zachycuje ji v celé její „noir“ kráse a čte se jedním dechem. Za to se ale sluší poděkovat i překladatelce Alžbětě Lexové.