RECENZE: Vila Verdi dobře postavená v Plzni

Kresnikova Vila Verdi byla německy drsná a pracovala s odkazy na tamní divadelní reálie včetně účasti bývalých hvězd. Uvádět tento titul u nás má smysl, pokud soubor disponuje osobnostmi ve zralém věku a pokud tvůrci inscenace ušijí text hercům „na tělo“. To v plzeňském Divadle J. K. Tyla režisérka Natália Deáková a dramaturgové Máša Caltová a Vladimír Čepek dokonale zvládli, kromě protagonistů souboru oslovili i osobnosti, které jsou již mimo divadlo, a text vskutku střihli hercům na míru.

Herečtí bardi, miláčci plzeňského publika, jakými jsou Monika Švábová, Pavel Pavlovský, Zdeněk Mucha či operní pěvkyně Lilka Ročáková, vzpomínají opravdu na své role a jsou o to autentičtější a inscenace působivější.

Nostalgie a melancholie se v ní potkává s humorem a sebeironií, s níž jsou protagonisté schopni nahlédnout doslova „své“ postavy. Jednoduchá zápletka postavená na přípravě výročního představení k Verdiho narozeninám není podstatná, důležitější jsou lidské osudy. A téma osamělosti, ponoru do minulosti, kdy všichni něco znamenali, ať už to byla pravda, anebo si to jen namlouvají, zní s velkou naléhavostí, stejně jako jednotlivé herecké osobnosti přeříkávající si své Hamlety, Leary, Othelly a Doolittly s úpornou snahou zachytit nezachytitelné.

Každý z nich se blýskne v samostatném monologu či árii, a je zážitek poslouchat Pavlovského krásnou češtinu, Tosčinu árii Vissi d´arte v stále působivém podání Lilky Ročákové anebo precizní koloratury Královny noci, které zpívá Vanda Šípová coby zpěvačka Nora upoutaná na vozíček. Ale výborní jsou všichni.

Inscenace má pouhých devadesát minut a je to skoro škoda, zejména v druhé polovině, kdy po monolozích spěje až příliš k rychlému konci, jehož hořkou pointu si diváci téměř nestačí vychutnat. Ale i tak je plzeňská Vila Verdi silným zážitkem.