Článek
Největší pozornost publika směřovala ke dvěma domácím hvězdám, Adamu Plachetkovi v roli lazebníka Figara a Petru Nekorancovi coby Hraběti Alamavivovi. Ani jeden však na vrchol pěvecky náročných postav zcela nedosáhl.
Plachetkův jinak krásný basbaryton zněl po celou dobu v zbytečně přeexponované intenzitě, bez dynamické plasticity a výrazu. Jako by se na něm podepsaly jeho předchozí smetanovské role zatěžkaností a ztrátou rossiniovské lehkosti. Štíhlý tenor Petra Nekorance postrádal jistotu ve výškách, které pěvec často spíš markýroval, než skutečně prozpíval. Ani jejich hlasy, stejně jako fyzické typy, k sobě moc neladily. Oba protagonisté však doháněli pěvecká manka svých rolí živým a sympatickým hereckým projevem, k němuž je vedla i režisérka Magdalena Švecová. A oba mají k herectví dispozice, což platí i o ostatních představitelích hlavních rolí, především o Jiřím Sulženkovi coby pěvecky spolehlivém a komediálně rozehraném doktoru Bartolovi i o islandské mezzosopranistce Arnheidur Eiríksdóttirové, která zvládla roli Rosiny i na dobré pěvecké úrovni.
Režisérka usilovala o v zásadě tradiční komediální pojetí Lazebníka. Její předností je schopnost detailního hereckého vypracování jednotlivých situací z logiky textu i hudby (krásný byl v tomto smyslu třeba tercet Zitto piano nebo komediální scény s Doktorem Bartolem), proto je nepochopitelné, proč si v některých místech (především u postavy Berty) pomáhá násilnou vnější komikou. To platí i o hlavním motivu inscenace, jíž je řada pichlavých kaktusů, o něž se všechny postavy snaživě, násilně a většinou mimo logiku situace, pouze pro pobavení obecenstva, zraňují. Scénografie s masivní zdí a schodištěm se ostatně rovněž do značné mísy míjí s rossiniovskou lehkostí.
Arnheidur Eiríksdóttirová jako Rosina na první premiéře Lazebníka sevillského.
Tu postrádal na první premiéře i orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka. Předehra zazněla sice s hráčskou přesností, ale byla spíš precizně odehrána, než aby si ji posluchač užil; v detailech jí scházel rossinovský muzikantský vtip.
V případě svižné belcantové opery, vyžadující od pěvců technickou preciznost, by měl dirigent respektovat jejich možnosti a limity, a ne je hnát hlava nehlava do temp, která nezvládají, takže v rychlých ansámblech i áriích sváděli téměř všichni pěvci až příliš často a zbytečně marné dostihy s orchestrem.
Nový Lazebník sevillský nepřinesl po pěvecké, ani inscenační stránce nic moc nového, v pamětnících spíš vyvolával nostalgii po výkonech někdejších sólistů, třeba po Figarovi Reného Tučka. Nicméně, premiérové diváky zjevně pobavil a sklidil od nich velký aplaus, takže se jistě stane repertoárovým titulem, jak je ostatně u této opery pravidlem. Vzhledem k dvojímu až trojímu obsazení hlavních rolí bude zajímavé i srovnání jednotlivých pěvecko-hereckých výkonů.
| Gioachino Rossini: Lazebník sevillský |
|---|
| Dirigent Jaroslav Kyzlink, režisérka Magdalena Švecová, scéna David Janošek, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 7. října v Národním divadle, Praha. |
Hodnocení: 70 %
Může se vám hodit na Seznamu: