Článek
Absolvent pražské FAMU a v celovečerní tvorbě debutující režisér Michal Hogenauer společně se scenáristou Jakubem Felcmanem zvolili pro svůj film téma manipulace na jedné straně a na druhé straně téma odvahy zůstat sám sebou i pod tlakem nečekaných okolností.
Hrdinkou filmu je mladá česká dívka Míša v podání Elišky Křenkové, která přijíždí do ciziny jako au pair devítiletého chlapce Sebastiana.
Rodina, v níž má pracovat, je však na první pohled podivná: velmi dobře finančně i intelektuálně situovaná, ale už pod prvními slovy „Sebastian je pro nás vším“ cítíme velký chlad.
To první, aby vůbec mohla začít v rodině pracovat, je podpis několika listů pravidel, která bude muset striktně dodržovat.
A pravidla se tu vztahují na všechno včetně perfektně pověšených ručníků v koupelně, dokonalé souhry barev i předmětů, přesných rituálů u jídla, vteřinové dochvilnosti a hlavně bezvýhradné poslušnosti. A včetně toho, že ji rodina přejmenuje na Miu.
Všechna ta pravidla se samozřejmě týkají i malého, uzavřeného Sebastiana, který svůj úděl nese trpně a mlčky, ale občas ho přece jen nezvládá.
Pozoruhodný úvod, který však skoro negraduje, jen výjimečně šokuje, to když matka nutí dívku i k tělesným trestům, jimž se chlapec podvoluje s děsivou samozřejmostí.
Jenže pozvolnost filmu začíná být nudná, když divák už ví, že rodina je úchylně sektářská a sleduje do značné míry stále totéž, přičemž někdy to přechází až do (zajisté nechtěné) parodie. A hlavně velmi dlouho, prakticky až do závěrečného titulkového sdělení, se neví, oč tu vlastně jde. A tajemnost bohužel není dostatečně propracovaná, aby byla opravdu zajímavá.
Po nějaké chvíli to vypadá, že rodina pošle Míšu/Miu domů, ale ta se vrátit nechce. Jednak v cizině ještě nic neviděla a nezažila, jednak se nechce podvolit potupnému vyhazovu, když nic špatného neudělala. Dostane tedy pověstnou druhou šanci a začíná se měnit. Z laskavé dívky, která si vztah se Sebastianem přece jen vybudovala, se náhlou vlídností rodičů a přijetím do sekty stává poslušná ovce, která dělá, co se po ní žádá.
A zase je to vystavěno podivně, je tu spousta děravých míst, kdy nevíme, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, řada nesrovnalostí, které celku ubírají na soudržnosti. Některé situace se dokonce odehrávají, aniž by měly souvislost s čímkoliv předtím i potom.
Hlavním režijním záměrem je zjevně vytvoření atmosféry tíživé, chladné dokonalosti, pod níž se ukrývá peklo, ale ta atmosféra je nadřazena sdělení, což je problém. Nicméně v ní se Hogenauerovi dařilo víc než při psaní scénáře, je zřejmé, že měl přesnou vizi a má talent k tomu, aby ji dokázal po technické stránce naplnit.
Eliška Křenková je talentovaná herečka, scénář jí však v tomto případě předepsal až příliš stejnoměrný výraz, s nímž vše pozoruje a postupně se stejně trpně podvoluje všemu, co po ní rodina žádá.
I ostatní herci hrají dobře (díky koprodukci s Holandskem a Lotyšskem je obsazení mezinárodní), ale málo platné, k tomu, aby film více působil, by musel mít lépe vystavěný příběh. Tento nemá pointu vyprávěnou, natočenou a zahranou, ale jen sdělenou ve zmíněném závěrečném titulku.