Hlavní obsah

RECENZE: Spisovatel Václav Holanec stíhá absurdity dnešní doby v budoucím čase

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

28. 7. 2021, 11:49

Po románovém debutu Herci, obracejícím se do totalitní historie, se novinář, scenárista a laureát Literární ceny Knižního klubu Václav Holanec pouští do líčení blízké budoucnosti, v níž dožívá poslední generace. Díkůvzdání mu především poskytuje prostor satirizovat současné fenomény ad absurdum.

Článek

Autorova druhá próza vykresluje období, v němž už v jiné podobě zpola žijeme a kterým se čas od času straší. Lidstvo, které se dlouhodobě potýká s neplodností, schvátí ještě zásadnější porucha v podobě mužské neschopnosti dosáhnout erekce. Zničené libido se poprvé objevuje během amerického listopadového svátku, tudíž získá lidové označení nemoc díkůvzdání.

Za průvodce na první pohled dystopickým počinem volí postavu absolutně netknutou všudypřítomnou zkázou, katolického kněze Františka z jihomoravské vísky, v níž se digitální věk v roce 2033 kříží s maloměstskými žabomyšími válkami pravidelných návštěvnic mší. Stojaté vody naruší příjezd tajuplné cizinky Marie, která významně zahýbe tamními poměry i hrdinovým osudem.

Téma možného zániku civilizace nenastiňuje jako nové. Variované se objevuje kupříkladu v dílech od Příběhu služebnice (Margaret Atwoodová) po Potomky lidí (P. D. Jamesová). Námět však příznačně lokalizuje na tuzemské reálie, v nichž více či méně znatelně naráží na politický a společenský kontext.

Tam, kde je Atwoodová zasmušilá a frustrovaná, Holanec převrací nádech do ironického tónu.

V mnohém jeho rozebírání nejisté vize světa připomíná také televizní sci-fi, povídkovou sérii Černé zrcadlo, v níž prostupují ne vždy dobré technologie do našich životů. Samořiditelná vozidla, rozšířená realita nebo vylepšené nafukovací panny pro opačné pohlaví slouží jako usměrňující pojítko příběhu, který tolik zrcadlí českou současnost.

Ačkoli prozaik místy zabloudí až na pokraj jakéhosi špionážního thrilleru či lehké detektivky, hranici naštěstí nikdy nepřekročí, a Díkůvzdání tak vykrystalizuje do bytostné romance zasazené do nepřejících dějin.

Prvotní líbivý tvar zakázané lásky rozpouští v následném zajímavě podaném vývinu postav, které nevtěsnává do rámce faráře s krizí víry a světácké single ženy schované do ulity venkova.

Přes velmi náročnou délku textu čítajícího více než pět set stran, který nezaručuje absolutní originalitu na všech místech a v němž se vzhledem ke své profesi občas upíná k publicistickým nešvarům, zvládá Václav Holanec jeho čitelnost bezpečně ukočírovat a dotáhnout do zdařilého a smysluplného závěru.