Článek
Shakespearův Macbeth v režii Ondřeje Sokola byl očekáván jako zpráva o stavu pražského Činoherního klubu pod Sokolovým a Fingerovým vedením. Bohužel není nijak povzbudivá.
Macbeth je nejkratší a dramaticky nejsevřenější Shakespearovou tragédií. Sokol spolu se dvěma dramaturgyněmi inscenace ovšem cítil nutnost text zcela rozložit a po svém ho znovu složit. Výsledek účinek původního textu zničil a novou kvalitu nenabídl.
Úprava oslabila jak postavu Macbetha (Martin Finger) a jeho ženy (Lucie Žáčková) jako silných charakterů hnaných zhoubnou vášní moci, tak zcela zlikvidovala Macbethovu opozici v podobě Banqua i Macduffa.
Sokol do čela tragédie postavil okrajovou postavu Vrátného (Vasil Fridrich), z něhož učinil místo Lady Macbeth svědka a spoluviníka Macbethova zločinu a posléze toho, kdo tahá za nitky moci na skotském královském dvoře. Jeho závěrečné „objevné“ poslání, že králové se střídají, ale intrikáni převlékající kabáty zůstávají, je dlouho dopředu očekávatelné a z hlediska interpretačních možností Shakespearova textu banální.
Inscenace strádá i značnou hereckou nevyrovnaností, najdeme v ní prakticky vše, od herecké neumělosti Bořka Slezáčka, který Macduffa zlevnil na siláckou karikaturu, přes účinný minimalismus Martina Fingera v titulní roli až po teatrální Druhou čarodějnici Jany Břežkové, jež působí vedle civilního projevu jejích dvou kolegyní pouze komicky.
Jediným jednotícím prvkem hereckého projevu je tak bohužel jen artikulační ledabylost, která způsobuje, že i v komorním prostoru Činoherního klubu je většině herců už od poloviny sálu jen velmi stěží rozumět. A to i v místech, kde to evidentně není režijním záměrem.
Výtvarně se inscenace pohybuje od náznaku alžbětinské renesance přes reálie druhé světové války až po současnost, přičemž střídání rovin postrádá zřetelnou logiku. Kostýmní náznaky upomínají i na aktuální válku na Ukrajině, která by ostatně mohla být silnou aktuální motivací k uvedení Shakespearovy tragédie touhy po moci. Ovšem v méně chaotické, zato tematicky preciznější dramaturgicko-režijní koncepci.
Tento Macbeth vyvolává spíš otázky po tom, kam se současný soubor Činoherního klubu s někdejší silnou hereckou devízou ubírá.
| William Shakespeare: Macbeth |
|---|
| Překlad Martin Hilský, režie a úprava Ondřej Sokol, scéna Adam Pitra, sound design a hudba Milan Pastyřík. Premiéra 21. března v Činoherním klubu, Praha |
Hodnocení: 40 %