RECENZE: Skupina Mirai se nebála opustit jistoty a obstála

První album Konnichiwa stálo na úspěšných singlech. Jistě, skupina je musela složit, tudíž není na místě přehlížet její talent a autorské i interpretační schopnosti. Konnichiwa byla nicméně sbírkou již prověřených písniček doplněnou několika dalšími, které potvrdily, že Mirai schopnosti nevyplýtvali v úvodních metrech svého běhu.

Album Arigatō vznikalo takříkajíc na zelené louce. Kapela mu mohla klidně dát spojující téma, mohla ho pojmout jakkoli. Z výsledku je však patrné, že se rozhodla prostě skládat písničky a vybrat s producentem Ondřejem Fiedlerem několik nejlepších tak, jak to společně cítili. Deska je popová, ovšem ve srovnání s debutem bohatší v inspiracích v jiných žánrech.

Inspiracích, nikoli podbízivém kopírování. A tak Chci tě mít do rána zdobí nádech funku, Achillovu patu čechrá r’n’b, Pojď ke mně blíž nabíjí hip-hop, Byt (Vystěhovanej) přímočarý bigbít, Yahodu zase karibské rytmy. Skrz to všechno jasně prosvítají popová vlídnost a melodičnost, které si Mirai přivlastnili už v minulých letech.

Na albu se spojilo živé hraní členů skupiny, zvuky smyčců a piana (I přes to všechno, remix písně Chci tančit) a elektronika. Mirai si v tomto ohledu nestanovili hranice. Hráli podle toho, jaké emoce z písní cítili, vždy tak, aby je podpořili či vytáhli na povrch.

Kolekci Arigatō předcházely dva singly. Øtchi a Hometown jsou skladby, které plynule navazují na písničkovost prvního alba. Bodují na první poslech, ta první především svou uvolněností a zpěvností, druhá emocemi.

Další skladby na desce už ale onu přilnavost na první poslech většinou nemají. Výjimkou jsou houpavá Yahoda, která nejspíš jako jeden z budoucích singlů zaujme, a bonusová Chci tančit v akustické verzi, to proto, že tahle písnička má prostě neodolatelnou melodii danou.

V dalších písních už Mirai nenabízejí melodie, které posluchače dostanou po prvním poslechu, spíše je vsunuli do vrstev hudebních, aranžérských a produkčních nápadů tak, aby se zjevovaly postupně a pomalu. V Achillově patě velmi dobře pracují s dynamikou, v Bytě (Vystěhovanej) zase s bezmála punkovou divokostí (samozřejmě v rámci popu).

Několikrát se náladou písniček přiblížili jiným kapelám na tuzemské scéně. V I přes to všechno tak trochu vyvolávají ducha skupiny Chinaski, v My 2 spolu kapely Kryštof, v úvodu Achillovy paty Poetiky a v refrénu skupiny Lucie, přičemž zpěvák Mirai Navrátil sem tam (nejvíce ve skladbě Billboardy) svým výrazem nechá vzpomenout na Davida Kollera. Obecně ale propůjčuje všem písničkám vzletnost, lehkost i příjemný charakter.

Speciální kapitolou je skladba Pojď ke mně blíž, ve které hostuje Ben Cristovao. Mirai ho na desku nepotřebují, kvalitativně jí nepomohl, naopak. Prezentovat se při hostování u velmi dobré skupiny říkačkou: „Po včerejšku zdá se mi to jako by/dlouho nepotkal holku jako ty/žádná nebyla tak moc funky/žádná nesnědla všechno jako ty…“ je přinejmenším na žlutou kartu. Také frázování a výslovnost jsou věci, na kterých kapele Mirai záleží, Cristovaovi dlouhodobě nikoli.

V textech se Mirai ve srovnání s novinkou zlepšili. Nejsou to, pravda, velké básně, snaha vyhnout se klišé je však patrná. Nimrají se ve vztazích, popisují tu lépe tu hůře známé situace, přirovnávají život k jahodě, leč jdou i dál. Třeba když v písni Billboardy soudí, že „Někdy je lepší nechat to plavat/někdy je lepší jít prostě dál/a prstem neukazovat/to neznamená, žes to vzdal“ nebo v I přes to všechno zase „Nakonec jsou chyby to, co z lidí dělá lidi“.

Arigatō je album řady jistot i překvapení. Je klasické v tom, že jsou na něm i dvě tři písničky, na které posluchač zřejmě zapomene. Mirai na něm ale současně prokázali, že se nebojí vymýšlet věci, které nemají osahané a nezaručují žádnou jistotu. Zároveň je důkazem, že rádiové hity se nerodí na povel.

Hodnocení: 75 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: