RECENZE: S humorem i citem o lidské naději

Bruno a Malik jsou chlapi, jimž není lhostejný osud lidí, s nimiž si společnost dlouhodobě neví rady. Bruno vede spolek, který se stará o pacienty trpící autismem i dalšími psychiatrickými nemocemi v těžkém stadiu, pro které je žádné oficiální zařízení není ochotno přijmout.

Jeho kamarád Malik zase vychovává z teenagerů z nejslabších sociálních vrstev jejich ošetřovatele. A dělají to oba s nakažlivou vervou a láskou.

Jenže než Malik dovede své svěřence k diplomu, už pracují u Bruna, který jich má při svém systému „jeden klient jeden ošetřovatel“ stálý nedostatek. A to se, stejně jako mnohá další nevyhnutelná porušování pravidel, vůbec nelíbí úřadům.

Boj o legalizaci a další existenci Brunova zařízení je důležitou, ale jen jednou z linií filmu, v níž padne na dané téma dost slov. Ale nevadí, podobně jako příslovečná trocha poezie, ani trocha osvěty nikoho nezabije.

Hlavní a nejdůležitější linií filmu je však poznání a vcítění se do Brunových a Malikových svěřenců i do nich samotných. Toledano a Nakache se dva roky v podobných zařízeních pohybovali, studovali jejich chod, sbírali reálné zkušenosti a také vybírali herce/neherce. Ve všech směrech uspěli ve výsledku skvěle.

S představiteli Bruna a Malika to bylo snadné, jak snadné to je, když na hlavní role kývnou Vincent Cassel a Reda Kateb. Jsou jedním slovem dokonalí, divák jim věří každou větu, každé gesto i výraz tváře.

Výborní jsou také ostatní herci i ti, které režiséři během oněch dvou let v příslušných zařízeních našli a dokázali je před kamerou výborně vést. Každý je jiný, ze všech jde na začátku možná trochu strach. Ten se ale postupně mění v pochopení jejich mentality a problémů, a nakonec i v cit mnohem silnější.

Když například Josef dokáže projet metrem, aniž by zatáhl za záchrannou brzdu a zastavil podesáté provoz pařížského metra, když Valentin odloží boxerskou přilbu a nechá se dovést do společné jídelny, člověk se směje i pláče dojetím stejně jako Bruno a Malik. A když jeden z mladých ošetřovatelů dostane diplom, raduje se spolu s ostatními s ním.

Dalším přínosem filmu je, že v takovém společenství, jaké kolem sebe vytvořili Bruno a Malik, se absolutně a naprosto přirozeně nehraje na rasové, náboženské, kulturní ani jiné odlišnosti. V něm jsou zkrátka na pořadu dne mnohem důležitější věci. Hraje se o životy těch, které nikdo nechtěl, a oni přitom mají své radosti, smutky, strachy i chuť do života stejně jako my ostatní, takzvaně normální.

Co je ale normální? Je normální učit nemocné děti bruslit, hrát s nimi volejbal či nacvičit divadelní představení, a těm, kteří neměli na životním startu žádnou perspektivu, umožnit získat profesi a vzdělání? A je normální bránit těm, kteří tohle všechno dělají bez ohledu na soukromí a navzdory pravidlům? To jsou otázky, které Toledano s Nakachem kladou.

Toledano s Nakachem vyprávějí své příběhy trochu jako pohádky. Nenechme se ale mýlit. I když skuteční Brunové a Malikové možná nemusejí mít nutně obří charisma Vincenta Cassela a Redy Kateba, stejně jako u Nedotknutelných Francoise Cluzeta a Omara Sy příběhy vycházejí z reality a dávají lidstvu naději.

A netřeba se bát, že by se diváci Výjimečnými nebavili. Humor jim rozhodně nechybí a o tom, že je na světě stále dost lidí, které takové příběhy dokážou vzít za srdce, svědčí mimo jiné fakt, že na festivalu ve španělském San Sebastiánu dostal film Cenu diváků a ve Francii na něj jen za první víkend přišlo více než 400 tisíc lidí.

 Hodnocení 90 %

Může se vám hodit na Seznamu: