RECENZE: Nesmrtelnost jako trest pro Dona Juana

Uvedení Plamenů je součástí česko-německého projektu Musica non grata, který připomíná odkaz umělců meziválečného Československa, pronásledovaných z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových. Pražský rodák Schulhoff jako představitel židovské kultury skončil svůj život předčasně v roce 1942 v koncentračním táboře v bavorském Wülzburgu.

Operu složil na námět a libreto spisovatele Karla Josefa Beneše, autora zfilmovaných románů Uloupený život a Kouzelný dům, který byl za svou účast v protinacistickém odboji během války rovněž vězněn. Jeho libreto rozvíjí příběh prostopášníka Dona Juana. Ten míří z jedné ženské náruče do druhé, ale za rozkoší těla marně hledá skutečnou lásku. Vyprázdněná erotika se mu stává posedlostí i utrpením. Poté, co se marně pokusí svést samotnou smrt, pochopí, že jeho údělem je nesmrtelnost a věčná pozemská trýzeň.

Benešův text je psán ve značně abstraktní jazykové rovině. I když inscenátoři zvolili českou verzi libreta, které spisovatel Max Brod pro Schulhoffa přeložil do němčiny, bez českých titulků jsou složitě konstruované věty na poslech takřka nesrozumitelné. A to i přesto, že a nutno ocenit, že i zahraniční pěvci je zpívají s příkladnou výslovností.

Zpřístupnění filozofické struktury díla příliš nenapomáhá ani inscenace katalánského režiséra Calixta Bieita, jehož koncepce spočívá ve zřetězení abstraktních obrazů, jejichž smysl je spíše v asociativním, než konkrétní detaily příběhu zobrazujícím přístupu. To, že Juan svádí řeholnice, Faustovu Markétku či Donnu Annu z Mozartova Dona Giovanniho, se divák dozví až poté, co si přečte libreto či obsah opery.

Bieitova režie vede s příběhem sarkastický komentář. V jeho inscenaci se postavy pomazávají rozbitým melounem či divadelní krví, derou se na scénu skrze černou fólii vykrývající prázdný prostor, Juan je ukřižován na kapotě pohřebního vozu, je tu spousta dalších více či méně čitelných odkazů a metafor. Nicméně téma vyprázdněné erotiky, jakož i zoufalost Dona Juana z dění na scéně, utopeného po většinu představení ve tmě, příliš patrné není.

To zprostředkovává daleko více Schulhoffova vskutku jedinečná hudba slučující v sobě impresionistickou barevnost a atakující expresionismus s inspiracemi meziválečnou jazzovou a taneční muzikou. Dirigent Jiří Rožeň interpretuje partituru s citem a smyslem pro zvukovou barevnost i dynamickou a tektonickou vrstevnatost díla. Hudební nastudování je jednoznačným ziskem inscenace Plamenů.

Ukrajinský tenorista Denys Pivnickij zvládá náročný part Juana bezpečně svým objemným, znělým a ve výškách jistým hlasem. To, že jeho Juan postrádá větší charisma i prožitek utrpení, padá spíše na hlavu režie než pěvce. Vynikající je v roli La Morte (Smrti) norská mezzosopranistka Tone Kummervold, stejně jako ukrajinská sopranistka Victoria Korosunova v trojroli Ženy, Donny Anny a Řeholnice. Uznání zaslouží i dokonale sezpívaný ženský sextet Stínů. Celé obsazení, včetně malých rolí, podává mimořádné pěvecko-herecké výkony.

Schulhoffovy Plameny rozhodně za znovunavrácení na operní scénu stojí. I s rizikem, že se nestanou kasovním trhákem. Na to má Státní opera v repertoáru dost jiných titulů. K pověsti přední domácí scény podobné objevy patří, a novodobá premiéra Plamenů si zaslouží označení událost sezony.

Hodnocení 80 %