RECENZE: Neklidná figura jako výraz modernosti

K tématu se Wittlich s týmem mladých spolupracovníků vrátil znovu po téměř čtyřiceti letech, a to výstavou Neklidná figura: exprese v českém sochařství 1880–1914 v Městské knihovně v Praze. Jde o zajímavou bilanci českého sochařství ve chvíli zrodu moderního umění.

Co vlastně znamená „neklidná figura“? Je to především hledání expresivnějšího a tím i modernějšího zachycení lidského těla v sochařství. Snaha souvisela se vzdorem nastupující generace vůči akademické tradici aktu i líbivosti forem směřujících od pulzujícího života k vymyšlenému idealismu.

Wittlich názorně ukazuje, že oporou se pro mladé české umělce stalo francouzské sochařství. I díky zahraničním zápůjčkám tak je možné spatřit důstojnou retrospektivu díla Auguste Rodina a Emila Antoina Bourdella, velikánů pařížského umění. Oba u nás vystavovali, oba Prahu navštívili. Rodin spojoval symbolismus s expresí, Bourdell budoval nový řád a inspiraci hledal v archaickém sochařství.

Vedle nich stojí sochy klasiků českého moderního sochařství. Nové směřování otevírá Josef Václav Myslbek a dále ho rozvíjí mladší generace, reprezentovaná hlavně Františkem Bílkem, Stanislavem Suchardou, Josefem Mařatkou, Quidem Kociánem, Bohumilem Kafkou, Ladislavem Šalounem, Janem Štursou a mnoha dalšími.

Krok za krokem sledujeme hledání moderního výrazu, zpracování stylových podnětů, domýšlení nové estetiky. Šíře názorů byla fascinující, od secesní stylizace přes mystické vytržení až k provokujícímu pojetí ženského aktu. Češi si vzali za svou Rodinovu poučku, že sochař s lidským tělem může zacházet zcela volně, tak jako básník se slovy.

Výstava v hlavních sálech nabízí stylové kontrasty i souvislosti, a to na těch nejvybranějších příkladech a ve skvěle pojaté instalaci. V bočních místnostech se pak divák setká se speciálními tématy, jako je pomníková tvorba nebo interiérová dekorace.

Sochařství bylo a je drahé umění, už kvůli materiálu, jako je bronz či mramor. U sběratelů nachází uplatnění mnohem hůře než skladnější obrazy. Tato výjimečná bilance přesto dokazuje, že i v tak malé zemi, jako je ta naše, našly v tomto oboru uplatnění silné generace umělců, a že sochařská „neklidná figura“ otevírala cesty k pozvednutí regionální a národně orientované tvorby na moderní evropskou úroveň.

Paralelní akci nabízí Muzeum Kampa v Praze studijní výstavou, která je věnovaná zobrazení lidského těla v českém a evropském malířství let 1890–1921. Vzájemná konfrontace obrazů a kreseb Edvarda Muncha, Oskara Kokoschky, Františka Kupky, Miloše Jiránka a Bohumila Kubišty ukazuje kořeny nové materiálnosti i nové exprese.

Vedle zápůjčky malířské kompozice Edvarda Muncha Muži na břehu z vídeňského Belvederu lze vidět obraz Oskara Kokoschky Žena a otrok z Galerie Zlatá husa nebo olej Svlékající se Andrée od Františka Kupky, získaný letos Galerií Zdeněk Sklenář ze švýcarské galerie.

Nechybí ani nejerotičtější akvarel v Kupkově díle dokumentující jeho snahu o modernistické prolomení společenských konvencí a panujících morálních norem.