RECENZE: Madonna v královském rouchu předvedla velkou show

Koncert ze série Sticky & Sweet je především podívaná plná videoklipů přicházejících vždy ve dvou rovinách. Přehrávají se jak na pódiu, tak na videostěnách za ním a v důsledku to přináší pocit vizuální sytosti.

Madonna byla od první chvíle, kdy se po intru The Sweet Machine zjevila na obrovském pódiu symbolicky na trůnu, obklopena nejenom koncertní kapelou a dýdžejem, ale také smečkou tanečníků. Na rozdíl od tři roky starého turné soustředila veškeré živé dění přímo do centra scény a v některých momentech na přední molo, po kterém vykračovala vstříc čtyřiceti tisícům přítomných diváků.

Netlačila se do stran, nepostavila tam žádné provizorní můstky jako před třemi lety. Ať už byla na scéně za dominu, přidrzlou newyorskou holku nebo za rozjívenou milovnici exotických rytmů, dané koncepci vždy vládla pevnou rukou.

Přestože často kolem ní bylo takříkajíc plno, dokázala si pokaždé najít prostor tak, aby bylo evidentní, čí je to show. Výjimkou byl čas kolem skladby La Isla Bonita, kdy si přizvala hostující ruskou kapelu Kolpakov Trio a její cikánské rytmy pak pozitivně prořízly v podstatě především taneční náladu Madonnina repertoáru. Když Kolpakovci hráli svou Doli Doli a přidali Romale, diváci se rozjařili a Madonna se jednou jedinkrát musela se svými hosty o post středobodu večera trochu přetahovat.

Na videostěnách běžely předtočené obrazové sekvence, jejichž úkolem bylo obsah skladeb vysvětlovat, posunovat či karikovat. Takto se mezi diváky přišli při skladbě Beat Goes On podívat třeba Pharell Williams a Kanye West, podobně dorazili i další zpívající hosté. Videoprojekce též svým obsahem podotkly, že Madonně je blízký boj za lepší svět, že podporuje ekologické aktivity a její charitativní srdce bije pro pomoc chudým oblastem tohoto světa.

Naoko nabídla čtyřiadvacet skladeb, ovšem ve skutečnosti jich bylo o poznání víc. Koncertní verze novinek z loňského alba Hard Candy i starších tutovek obsahovaly totiž hudební i vokální přiznávky jiných písniček, a to nejenom z Madonnina košatého repertoáru. Při  Dress You Up se například objevil riff z pecky Sex Pistols God Save The Queen, při Into The Groove vzpomínky na nedávno zesnulého Michaela Jacksona, učiněné tentokrát vkusně, důstojně a s patřičnou kolegiální úctou.

Madonna vždy dokázala využívat moderních hudebních vymožeností. Koncertní verze jejích skladeb vykazovaly – jak je u ní i na deskách obvyklé – bohatou škálu zvuků a pěvecké party držely nejenom vokalistky, ale i playbackové předtáčky. O ty se zhusta opírala i sama Madonna, protože jako obvykle její výkon nejvíce haproval v okamžicích, kdy od ní jeden očekával čistou vokální linku.

Na jednu stranu není divu, že si vzala ku pomoci zvukové podpory – vždyť v tanečních úkonech ponechala spoustu energie a síly. Na stranu druhou je fakt, že kdyby zpívala své písničky s větší jistotou a drivem, byl by každý její koncert stoprocentní ukázkou hudební moderny.

Nebýt ovšem této slabůstky, nebylo by u Madonny o čem pochybovat. A to si kvůli dalším zdokonalováním a růstům žádný umělec nemůže přát. Neměla by ani Královna popu.