RECENZE: Konečně dobrý český film. Od Krobota

Krobot používá současné hrdiny po třicítce, kteří jsou ještě mladí, ale nějak jim docházejí síly a nevědí co dál. Jsou náladoví, melancholičtí, občas směšní. Čtyři takoví kamarádi se scházejí, aby nacvičili koncert soudobé hudby. Trochu nudný Robert (Lukáš Melník) žije s hezkou Simonou (Barbora Poláková), ale moc se nechápou. Showman Tomáš (Jaroslav Plesl) se schází se samotářem a milovníkem historie Funésem (Zdeněk Julina). Depresivní intelektuál fascinovaně vypráví studentům o středověkých mocenských bojích, které nikoho nezajímají, a psychoterapeutka Sylva (Lenka Krobotová) jim všem pomáhá, aby se nezbláznili.

Obsazení je perfektní, ústřední čtveřice úsporným projevem vystihuje smutně komickou atmosféru malých osudů na malém městě. Romantické vztahy hrdinů se propadají na úroveň malicherných sporů a usmiřování. Marná snaha udělat druhému radost se vždy nějak zamotá, promění se v nedorozumění, trapas. Pryč je dravost mládí, hrdinové Kvarteta nijak zvlášť netouží ani po kariéře, ani po sexu. Pokusy o nevěru jsou tak chabé, že se spíš rozkecají do prázdna, než provedou.

Krobot zkušeně balancuje na hranici dialogů odposlouchaných ze života a úplné absurdity. Slova tu mívají víc významů, nepozná se hned, co je vtip a co ještě vážné. Mnozí si mluví spíš sami pro sebe než pro ostatní, zdánlivá moudrost přísloví se ukáže být nesmyslem a noční intimní návrhy se promění v ujištění, že jim bude lépe každému zvlášť.

Motiv uražených citů a nemožnosti se domluvit neustále variuje, Kvarteto však není studie depresí pětatřicátníků, naopak jde o komedii. S humorem suchým, náznakovým, sofistikovaným. Pokud to divák nevidí už od začátku, přesvědčí ho vybroušená scénka s rodiči extrovertního Tomáše. Ti nepochopitelně žijí spolu, i když se nenávidí. Mají v bytě dva stoly, dvě lednice, dva životy. Lítostivá matka neustále na otce nasazuje a vyžaduje od syna potvrzení, že je lepší a má ji radši než otce. Unavený syn už jen rezignovaně přikyvuje.

U Kvarteta není nutné hulákat smíchy, je vtipné i přemýšlivé současně. Skrývá poselství podobné Příběhům obyčejného šílenství – člověk se snaží žít s ostatními, ale je současně tak trochu blázen, a „když na to přijde, je nejradši sám“. Co s tím? Nevzdávat komunikaci a třeba zase nacvičit nějaký ten koncert.