Článek
Za vraždu Monyové v létě roku 2011 byl odsouzen její manžel Boris Ingr. Dva ze tří filmů tedy vznikly až po její smrti a nelze se ubránit dojmu, že rozhodnutí natočit je má i poněkud bulvární příchuť, zvlášť když nedělní komedie nenabídla žádné kvality, které by za zfilmování vůbec stály. Od veřejnoprávní televize by to byl motiv překvapivý, ale snad poslední z trojice celkový dojem aspoň trochu vylepší.
Monyová se prosadila jako autorka ženské literatury, kde dominuje v zásadě jediné téma – milostné problémy. I trojice filmů, která vznikla na základě jejích předloh, tedy řeší partnerské vztahy, vždy nějak vyšinuté.
Zatímco v prvním komplikuje manželství maminka fixovaná na syna, a to s takovým úsilím, že na konci žena už ani neví, jestli „je vůbec o co stát“, v další odvysílané komedii zasáhne hned do dvou manželství banální spojení mladé milenky a „druhé mízy“, která postihne nejdřív stárnoucího entomologa (Milan Šteindler) a potom i jeho přítele psychologa (Jiří Dvořák), jenž se mu snaží pomoct ze zničujícího vztahu s o třicet let mladší atraktivní dívkou (Klára Krejsová).
Trapno, nuda
Scénář se přitom rozhodl netěžit z jejího psychopatického založení, díky němuž s chutí likviduje milencům jejich stálé vztahy, a na vážný, až temný příběh Monyové se pokouší dívat s nadhledem, Proto staví raději na komediálních situacích, množících se v životě obou mužů s téměř dominovým efektem.
Jenže se mu daří vyloudit sotva úsměv, zato pocitů trapnosti se dostaví ažaž, od scény v londýnském hotelu přes setkávání psychoterapeutické skupiny po manžela „vykopnutého“ sousedem na chodník. A kde nevítězí zrovna trapno, přichází nuda, protože jde o dění k uzoufání předvídatelné. Nakonec vychází z celé komedie nejlíp hned úvodní scéna v koupelně, ve zkratce vystihující stereotyp letitého manželství. Ale to je opravdu málo.