Článek
Dílo Zdeny Salivarové žije ve stínu jejího slavnějšího manžela Josefa Škvoreckého. Je tomu tak i s jejím stěžejním románem Honzlová, který ale patří k nejbolestnějším a nejautentičtějším svědectvím o československých 50. letech.
Příběh Jany Honzlové, zpěvačky souboru Sedmikrása, do něhož Salivarová vložila mnoho osobních prožitků, vypovídá o tom, co se skrývalo za křečovitě nadšeným budováním socialismu, o totálně profízlované a udavačstvím prostoupené společnosti, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu a kde poctivého člověka toužícího po normálním životě zrazují všichni včetně Boha, k němuž se Jana pokusí přiblížit a který jí přichystá nejkrutější pointu jejího ne vlastní vinou zbabraného života.
Dramatizace Marie Novákové je koncentrovaná na postavy Jany a její rodiny, z okolního světa ponechává agenta StB Modrovouse alias Sedláčka, udavače Bomzáka, kněze Krůna, uklízečku Pelikánovou a její nástupkyni Fantovou. Celkem nadbytečně působí postava Jardy, nápadníka Janiny sestry Anduly.
Inscenace režiséra Jakuba Nvoty nenašla bohužel pro zachycení atmosféry 50. let adekvátní jevištní gesto. Vleče se v poněkud únavném, popisně realistickém duchu od scény ke scéně, utopená v temnotě jakési sklepní místnosti s naznačeným oltářem, která snad má být oním rájem i peklem, jež líčí ve svém románu Salivarová, ale bez její sugestivity a obrazivosti.
Dobu tu ilustrují kostýmy odkazující spíše k šedesátým než padesátým letům.
Beátě Kaňokové to v úzkých kalhotách, rozevláté sukni a halenkách velice sluší, zatímco skutečná Jana dá stěží dohromady jedny slušné šaty, v nichž se může ukázat na veřejnosti. Kaňoková má herecké předpoklady ztvárnit Janu takovou, jak ji vylíčila Salivarová, jako urputnou hledačku spravedlnosti, ale ve Nvotově režii po většinu skoro tříhodinové inscenace místo ní po jevišti vesele křepčí rozesmátá puberťačka s hádavým tónem v hlase a rozevlátými pohyby. Z některých dalších postav, jako je Fantová, Jarmila či Bomzák, režie nedokázala dostat víc než karikatury. Výjimku tvoří prožitý Krůno Viktora Dvořáka, Pelikánová Radky Fidlerové a autentický Hugo Samuela Budimana.
Inscenace proměnila drásavé svědectví pokřivenosti lidských bytostí v nezávaznou legraci, zřetězení vtípků, do nichž zapadl mimo jiné i Janin křest Krůnem a v nichž se utápí i bolavost a hrůza zrůdného režimu, o němž vypovídá Salivarové Honzlová.
| Zdena Salivarová: Honzlová |
|---|
| Divadelní adaptace Marie Nováková, režie Jakub Nvota, dramaturgie Daniel Přibyl, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Mario Buzzi. Premiéra 6. října v Divadle Rokoko, Praha. |
Hodnocení: 60 %