RECENZE: Hledání české spisovatelky v závějích slov

Lagronová je autorkou silných ženských osudů a zároveň básnířkou obrazivého jazyka a krásné češtiny. Tentokrát vytvořila poetický esej, v němž zazní řada hořkých a přesných postřehů o české společnosti svírané kuchyňskou omezeností obrozenského nadšení, morálního puritanismu i sebevědomého mužského přesvědčení o znalosti „potřeb ženy“, ale velkou českou hru, jak ji nazývá v programu dramaturg Milan Šotek, se jí napsat nepodařilo. A jeviště Stavovského divadla to nemilosrdně odhaluje.

Režisér Štěpán Pácl uzavřel veškeré dění do zdí měšťanského salónu, jehož nudnou omšelost ozvláštňují surreální obrazy visících židlí, rybky uzavřené ve sklenici od okurek, dešťové vody i vycpaného kance. A zneklidňující, drsná, disonantní hudba. Jsou to obrazy, za něž si dokážeme dosadit konkrétní významy, ale které nedokážou z tříhodinového představení stvořit živé, divácky poutavé divadlo s lidskými osudy, s nimiž lze soucítit a skrze něž se lze osobně konfrontovat s postavou Němcové.

Lagronová je básnířkou intimních sdělení, jimž se daří v komorních prostorách, zatímco velké jeviště odhaluje nedramatičnost jejího textu, jeho neukotvenost, nejistou rozkročenost mezi konkrétními historickými reáliemi a obecnými principy. Herci vesměs nemají co hrát, jejich postavy jsou jen nositeli myšlenek, stále se jen mluví, mluví a mluví.

Božena Magdalény Borové je uhnětena z dětské bezelstnosti, naivity, nadšení, prudkosti a spalující touhy, ale postrádá dramatické situace, v níž by toto vše konkrétně zakotvila. I ona je především hlasatelkou idejí, ze hry se navíc čím dál víc vytrácí.

Její alter ego, Bára Taťjany Medvecké, prochází hrou v dráždivé dvojlomnosti snové posedlosti mořem a usedlé ženské věcnosti. Ostatní postavy splývají ve více méně povšechný chór, sestry Rottovy (Johana Lucie Žáčkové a Sofie Jany Janěkové ml.) jsou vzájemně zaměnitelné, totéž platí o Básníkovi (Martin Pechlát), Profesorovi (Jiří Štěpnička), Doktorovi (Igor Orozovič), Nakladateli (Alois Švehlík), Mužákovi (Jan Hartl) a vlastně i o Němcovi (David Prachař), z něhož si divák zapamatuje spíše objetí s vycpaným kancem než s Němcovou. I když právě o to možná jde. Nicméně, o jeho vztahu s Němcovou se mnoho nového nedozvíme.

Jednostrunnou charakteristikou pragmatické kvočny obdařila svou Rottovou Jana Boušková, text jí ovšem nic víc nenabídl. A Jana Preissová se na scéně mihne jen v matné a odtažité postavě vídeňské Frau. Škoda. Z malé, ale dobře napsané postavy služky Majdy vytěžila maximum Gabriela Mikulková, je to živá figura s přesně zacíleným groteskním nadhledem, její monolog o vlaku je jedním ze světlých okamžiků poněkud jednotvárného tříhodinového představení.

Lagronová v programu uvádí, že hra prošla padesáti verzemi. Nejspíš tady je zakopán pes. Možná ta první, horká a neučesaná hra, měla v sobě víc posedlosti Němcovou než výsledná, celkem nevzrušivá freska o mindrácích české společnosti.