RECENZE: Coldplay chtějí víc, ale váhají

Music of the Spheres je album, na němž se Coldplay rozhodli zaměřit ještě více na komercializaci zvuku. Producent Max Martin, který je více než dvě desetiletí továrnou na hity a stojí za písněmi Britney Spearsové, Taylor Swiftové, Backstreet Boys či Pink, odvedl to, co se po něm chtělo. Na výsledný zvuk kolekce měl velký vliv, vždyť dobře ví, co se právě v popu nosí.

Směřování k rádiově přijatelnému soundu zaměřenému na současné trendy je více než zřejmé. Produkce je bombastická, jen se jaksi nepotkává s tím, že Coldplay chtějí trochu dělat i větší umění. Tomu totiž onen lehký popový stadionový zvuk nesluší a záměr kapely diskvalifikuje dříve než ho stačí předložit.

Hostující Selena Gomez či populární korejská kapela BTS možná měly zaručit, že o písně, na nichž se podílely, bude zájem. Jenže duet s prvně jmenovanou, Let Somebody Go, je obyčejná balada, jakých se rodilo vždy dost. A v písni s BTS nazvané My Universe se zpěvák Coldplay Chris Martin v hlasech korejských chlapců poněkud ztrácí, postrádá charisma i rozhodnost.

Málokdy na tomto albu cítíte duši, protože většina prvků se zdá být pouze výsledkem výpočtů v tabulce hudební i zvukové přijatelnosti. Kapela jen zřídka přesáhne komfortní zónu vyvinutou s Maxem Martinem, jenž producentsky ovlivnil na všechny skladby.

Vysloveně nevydařená je Infinity Sign, houseová kompozice se stadionovým pokřikem „olé, olé, olé“, podepřená zvuky syntezátoru a piana. Ač netrvá ani čtyři minuty, je zdlouhavá, protože nenese druhý nápad, chybí jí vývoj a ve výsledku je kýčovitá.

A pak je tu i ona v úvodu zmíněná ambice dosíci vyšších uměleckých met. Nejdříve se o to kapela pokusí v ambientní Alien Choir, nejatmosféričtějším okamžiku desky. Je to ale jen hudební předěl, který netrvá ani minutu a brzy opadne. Jako by nebylo k dispozici nic víc než úvodní nápad posunout zvuk kamsi do kosmických sfér.

Dalším úkrokem je gospelově laděná Human Heart, v níž hostují americká dvojice We Are King a britský hudebník Jacob Collier. Je to jedna z nejhodnotnějších písniček na desce, příjemná na poslech, vokálně znamenitě vystavěná.

Závěrečná více než desetiminutová Coloratura je nejspíš inspirována artrockovými skladbami skupiny Pink Floyd. Coldplay do ní nasázeli mnoho nápadů, jenže na konci tak podbízivé kolekce vypadá spíše jako zajímavost. V lepším případě náznak toho, kam kapela půjde dál.

Není pochyb o tom, že se písničky z nového alba budou hrát v rádiích. Mnohé z nich v sobě hitový potenciál objektivně mají (Higher Power, Humankind či rockovou kytarou opatřená People of The Pride). Netřeba ani diskutovat o tom, že zvukově je to album moderní a Chris Martin je velmi dobrý zpěvák. Legendární kapely ale získávají svůj status za to, že chtějí mnohem víc a jdou za tím. A Coldplay teď jen přešlapují.

Hodnocení: 65 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: