RECENZE: A možná to byl všechno jenom sen…

Pro inscenace této dvojice je typická imaginace, obrazivost, pohyb, hudebnost i poezie slova. To vše najdeme i v jejich Bouři, v níž navazují na své nastudování Snu noci svatojánské z roku 2013, s nímž má ostatně Bouře mnoho společného. Skutři si do Bouře přivedli i herce, s nimiž pracovali již ve Snu, a pro ty, kteří si jejich Sen pamatují, je tu i řada drobných inscenačních souvislostí a připomínek. Ale i ti ostatní si přijdou na své.

Skutry na Bouři zajímá především téma magie spojené s postavou Prospera, stejně jako téma divadla a divadelnosti veškerého dění, které Prospero s rutinou zručného režiséra rozpoutá na ostrově, kde nechá ztroskotat loď s těmi, kteří mu kdysi ublížili. Ti se nyní mění v loutky ovládané jeho magií a služebnými duchy.

Inscenaci otvírá poetický obraz bouře zinscenované Prosperem za pomoci ducha Ariela. Na bílé scéně s konstrukcí připomínající loď, právě tak jako vzdušný dům, za níž vystupuje obrys vesmírného tělesa, rozkývá Ariel bílé svítící hvězdy na vysokých pružných stožárech. Zmítání lodi v rozbouřených vlnách symbolizuje dřevěná lodička na dlouhém ohebném bidle putující v rukou Ariela nad hlavami diváků. Krásný obraz dosažený čistou magií divadla.

Do role Prospera a Ariela obsadili Skutři herce Davida Prachaře a Csongora Kassaie, kteří ve Snu noci svatojánské hráli podobnou dvojici Oberona a Puka. Zde se objevují jakoby o něco starší, zkušenější a sehranější parťáci, kteří se navzájem potřebují a z jejichž vztahu je přes všechno Arielovo odmlouvání a touhu po slíbené svobodě patrné, že bez sebe nemohou být.

Prospero bývá často interpretován jako vznešený stařec, renesanční učenec, vtělení samotného Shakespeara. Prachařův Prospero (s krásnou dikcí Shakespearových veršů) je daleko lidštější, zmáhá ho věk i starosti s dcerou, která dospěla, a on si s tím moc neví rady. Je dojemně směšný, když ji chová na klíně jako přerostlé miminko, lehce nostalgický, když pozoruje mladé milence Ferdinanda a Mirandu, a po citaci balkonové scény Romea a Julie si povzdechne, že už takové citové opravdovosti není schopen.

Občas už leccos zapomíná, ale má tu přece své druhé já, Ariela, který mu vždy všechno včas připomene a co do kouzel Prospera, s němým pochopením k jeho věku, občas i malinko předběhne. Kassaiův Ariel je éterická ohebná bytost vlající po scéně s motýlím chvěním paží, trochu potměšilý, vůči Prosperovi neustále brblající, ale zároveň něžně žadonící o jeho pozornost. A Prospero mu občas jako odměnu zaleje zelený stromeček rašící z Arielovy hlavy. Prosperovu dceru Mirandu hraje Eliška Křenková nikoli jako naivku, ale dívku vychovanou otcem na pustém ostrově bez dvorské etikety. Je patřičně puberťácky přidrzlá, přímočará a postrádá uměle vnucené zábrany.

K lidem přicházejícím na ostrov se chová jako zvířátko, každého patřičně očichá, nerozlišuje zlo a dobro a z lidí je bezmezně nadšená.

Svou bezprostředností si okamžitě získá Ferdinanda Zdeňka Piškuly, který se zmateně zmítá mezi žalem ze zamilovanosti do Mirandy. Ještě je tu ale i nebezpečný Kaliban, který v podání Radúze Máchy sice čiší nenávistnou zlobou k Prosperovi, ale zároveň je i schopen citu, snění, vnímání hudby i poezie.

A pak jsou ti, kteří se na ostrov dostali nedobrovolně, nic nechápající šlechtici připomínající velké loutky se zježenými vlasy a grimasami hrůzy, potácející se po scéně poslušně podle Arielových pokynů, a komediální dvojice Trinkulo a Stefano.

Jejich představitelům Marku Danielovi a Josefu Poláškovi ponechali režiséři velkou improvizační volnost, takže jejich výstupy připomínají tak trochu stand up comedy či klaunské výstupy, někdy k pobavení diváků, jindy ke škodě konzistence Shakespearova textu i tématu narůstajícího rozporu mezi Trinkulem a Stefanem. Polášek i Daniel si volnost maximálně užívají, nicméně jejich výstupy na sebe strhávají až neúměrnou pozornost.

Inscenátoři se Shakespearovým textem zacházejí vůbec dost volně, prokládají ho citacemi z jiných her, Hamleta, Romea a Julie, Krále Leara, Snu noci svatojánské i filozofickými traktáty o lidském životě.

Ve druhé části představení se text už stává značně torzovitým, místy z něho znějí jen útržky. Je to působivé, ale má to i své důsledky v nedoslovení témat jednotlivých postav, především tématu pokání a odpuštění spojeného s Prosperem a jeho touhou po pomstě i polepšení lidí skrze „bílou magii“. To vše se ale rozpouští v jeho sílícím sklonu k filozofování. Shakespearova hra se rozmlžuje a její smysl se vytrácí do snu.

Zatímco se všichni ostatní chystají odplout zpět do Neapole, zůstává na konci na scéně Prospero s Arielem. Prospero se zříká své magie a pálí své knihy. Namísto jeho posledního monologu mu tvůrci inscenace vkládají do úst slova ze čtvrtého dějství o tom, že jsme utkáni ze stejné látky jako sny a náš život je jen ostrůvek obklopený spánkem. A tak to vše možná byl jen další ze Shakespearových snů, které se odehrávají v našich hlavách vyvolány jeho magickými slovy.

Hodnocení 85 %