Radek Banga: Za nic se neschovávám. Otevřel jsem dveře do své duše

Řekl bych, že to byl pop. Chtěl jsem ho dělat vždycky. Spousta lidí neví, že jsem na něm ve třinácti letech začínal. Tehdy jsem zpíval. Teprve potom do našeho domu vtrhl hip-hop a bylo po popu. Byl jsem puberťák a hip-hop pro mě byl obrovský objev.

Když mi bylo asi devatenáct, pokoušel jsem se opět nahrát nějaké popové písně. Skončil jsem sice nakonec jako popový producent, ale touhu natočit popové cédéčko jsem měl v sobě dál.

Musel k tomu uzrát správný čas a potřeboval jsem najít dostatečnou kuráž. Ta byla důležitá, protože jsem si kladl otázku, jestli když přijdu před lidi s popovými písněmi, tak mi to u nich projde, jelikož mě celý život znali jako rapera. Nakonec jsem si ale uvědomil, že je mi už devětatřicet let a není tak důležité, co si o tom budou myslet. Já to tak prostě cítím.

Hodně tomu pomohla pandemie. Spousta lidí v hudební branži ji vnímá jako zkázu. Ona to zkáza z určitých úhlů pohledu je. Koneckonců, pro kapelu Gipsy.cz jdou ztráty z toho, že nemůže fungovat, do milionů. Měli jsme plán a najednou se sesypal a nebylo nic. Naštěstí jsme docela malý tým, ale dokážu si představit, co asi prožívají ti, kteří přišli o stamiliony korun.

V pandemické době jsem si tedy řekl, že nemám co ztratit. Buď svou sólovou desku natočím teď, anebo nikdy. Vnímám to zároveň jako příležitost.

Co se týče poslechu hudby, nemám hranice. Poslouchám všechno, žánry nerozlišuju. Pop je pro mě kouzelný v tom, že si mohu pro inspiraci sáhnout do jakéhokoli jiného žánru a přetavit ho do něj. Popová forma má určité zákonitosti, a pro mě by měla být výsledkem každé písně emoce.

Člověk, který poslouchá pop, totiž obvykle není muzikant a nemá o hudebních zákonitostech páru. Je to obyčejný posluchač, který se chce s písničkou ztotožnit. To beru při skládání jako výzvu.

Ano, o to mi šlo. Nechtěl jsem psát texty takříkajíc o ničem. Mé texty jsou velmi osobní, myslím si, že to asi ani jinak neumím. Navíc v době vydání alba vychází i má autobiografická kniha, a tak jsem si řekl, že bude dobré tyhle dvě věci propojit. Deska Věci jinak je tedy z velké části emotivním a hudebním vyjádřením knihy (Ne)pošli to dál.

Jednoduché to není, ale já měl výhodu, že všechno, o čem píšu, jsem skutečně prožil. Když jsem například psal píseň Dolů padá, která je o mé mámě, tak jsem o jejím obsahu moc nepřemýšlel. Rýmy se ze mě sypaly samy. Text jsem měl napsaný během asi deseti minut.

Nestalo se mi nikdy, že bych seděl nad textem a kladl si otázku, o čem bude. Témat ze svého života mám dost a šlo jen o to, zpracovat je do písňového textu.

V celé mé tvorbě jsou texty z mého života. Odhaluju se průběžně. V minulosti jsem se ale schovával za různé pseudonymy, recesi nebo příběhy. Na albu Věci jinak se za nic neschovávám. Jsem to já. Otevřel jsem dveře do své duše. Jsem stoprocentně upřímný.

Gipsy.cz se už dávno dali vlastním hudebním směrem, k world music. Její popularita už sice trochu pominula, ale já ji chci udržet. Pořád věřím, že tahle kapela má zejména v zahraničí obrovský potenciál. I v Čechách máme spoustu fanoušků, a ti ode mě něco očekávají. To je nesmírně zavazující.

Vím, že kdyby se v repertoáru Gipsy.cz objevily nějaké balady, které jsou na mé sólové desce, u fanoušků by mi to asi neprošlo. Čekají show, recesi a legraci, tedy to, co jim kapela vždycky dávala. Já se ale nechci bát zpívat třeba o lásce, a tak vznikl projekt, který jde mimo Gipsy.cz.

Ti budou dál pokračovat v podobném duchu jako v minulosti. Existují už od roku 2004 a není důvod to uzavřít.

Ve stručnosti mohu říct, že je to můj životní příběh. Má ale více rozměrů. Navazuje třeba na přednášky, které dělám ve školách už deset let, a je spojená s mým novým albem. Chci, aby si můj příběh čtenář prožil se mnou.

Předesílám však, že je obrovský rozdíl v tom, jak jsem svůj život vnímal v patnácti, kdy jsem zažíval domácí násilí a svého tátu jsem za to, jaký byl a jak se k nám choval, nenáviděl, a jak to vnímám teď, v devětatřiceti letech.

Snažil jsem se pochopit, proč můj otec, který nás doma trýznil a ubližoval nám, byl takový. Jak jsem se seznamoval s jeho životním příběhem, přestával jsem ho postupem času nenávidět a dospěl jsem až do stadia, kdy je mi ho líto. Měl velice těžký život a jeho zkušenosti jej výrazně negativně poznamenaly.

Účelem knihy je i to, aby lidé, kteří mají podobné prožitky, věděli, že v tom nejsou sami. Také aby se naučili o svých problémech mluvit, protože já o nich začal hovořit až ve dvaceti čtyřech letech. Do té doby ani moji nejlepší kamarádi nevěděli, co se u nás doma děje.

Chci jí rovněž říct, že člověk se může dostat z čehokoli, a v tomto ohledu čtenáře motivovat. Naděje je tu vždycky.

Upřímně řečeno, slyšel. A jsem obvykle první člověk, kterému se děti, jež něco špatného prožívají, svěří. Není to přímo na přednáškách, kontaktují mě na sociálních sítích a napíšou mi.

Když jsem už před deseti lety začal odhalovat, co všechno se za zavřenými dveřmi děje, byl jsem v šoku. Některé děti prožívají mnohem horší věci než já. Nebyl jsem výjimka, byl jsem jeden z mnoha. A to je na tom nejhorší. Trápí mě, že si někteří rodiče neuvědomují, jaké stopy na dětech zanechávají svým chováním.

Už jen to, že proti nim stojí někdo, kdo mluví o těchto věcech, jim pomáhá, protože pochopí, že nejsou sami. Že i přes všechny tyto překážky se dá nakonec žít šťastný a spokojený život.

Jsem ten, kdo si je vyslechne, nejsem terapeut. Pokud mám pocit, že by měly vyhledat pomoc odborníka, doporučím jim to. Je to často jediná cesta, jak zabránit tomu, aby skončily na ulici, staly se z nich narkomani nebo alkoholici.

Jsem rád, že mě ve většině případů poslechnou a začnou svůj život řešit. I proto jsem napsal tu knížku. I kdyby pomohla jen jedinému člověku, stálo mi to za to.

Může se vám hodit na Zboží.cz: