První dojem je vizuální, říká návrhář kostýmů pro Turandot, který obléká Čaputovou

Byla to obrovská výzva. Uspět v Praze je ohromně těžké, oba naše národy dělí obrovská propast. Dělí nás sedm světelných let. Ano, jsme bratři, ale prosadit se je velmi těžké, ale já jsem tu propast nějak přeletěl. A další propast je obecně mezi návrhářem, který dělá oděvy a obléká skutečné ženy, a kostýmním výtvarníkem, aby ho do této oblasti vůbec pustili.

Mám takový pocit, že my jsme vášniví, ale Češi ne, jsou strnulí. A mám pocit, že Slovensko má blíž k Maďarsku a k Rakousku. Vídeň, Budapešť a Bratislava, tam je temperament, je tam taková frivolnost. Češi mají blíž k Německu, jsou tvrdší a strnulejší. To je ta první propast. Češi a Slováci si v této designérské tvorbě nerozumí, představuje dva proudy, my jdeme do Itálie, vy do Německa a do Francie. A doplácí na to československá spolupráce.

To je těžké předvídat. Chtěl bych to, ale nic neočekávám. Přál bych si, aby lidé odcházeli a říkali si, čekal jsem něco jiného, ale nebylo to špatné. Pak přijdou domů a řeknou si – vlastně to bylo fajn. A po pěti dnech povědí, že to bylo krásné. Nepotřebuju lásku na první pohled, jde mi o to, aby odešli domů se zážitkem, který mají v sobě a dozrává. Každý čeká od Turandot, že to bude barokní pohádka nebo etno pohádka, ona to pohádka bude, ale bude jiná.

Mám pocit, že musím jít proti poplatnosti, ale publikum mě zajímá. Poslouchám lidi, kteří říkají, že chtějí mít krásný zážitek. Jsem novátorský, ale ne tím způsobem, že lidi zabiju něčím těžkým. Můžu to zasadit do něčeho tvrdého, ale to lidi nechtějí vidět. Proč jde člověk do divadla? Protože utíká do něčeho romantického, mimo realitu, do nadreality, chce zažít nějaký zážitek. A já mu nabídnu to, co vidí na ulici? Kostýmy? Saka? Ten nihilismus? Tu střídmost? To je ubíjející. Že by to, co vidí venku, chtěli vidět i v divadle? Ne, tam chce vidět trošku surrealismu. Nebojím se slova dekorativismus, nebojím se slova romantismus, nebojím se slova sen.

Mám pocit, že momentální tendencí ve světě je různorodost, že je možné to i to i to, takže neuděláte průšvih. Můžete udělat cokoli, a to je ten problém, protože nemáme směřování, nemáme žádný řád, žádnou etapu, která by nám udala styl. Můžeme všechno a nemusíme nic, což je pro designera tísnivé, protože neví kudy kam, ale měl by zůstat sám sebou. Chci, aby to bylo o mně, protože jsem na tom nechal duši. A je to jiná verze mého já, než jakou jsem ukázal v Banské Bystrici, kde jsem udělal Rossiniho Othella. Byl blýskavý a zlatý, Turandot je matná a sošná, je to spíš skulptura. Je to jiná verze mého já, ale pořád jsem to já, kdo jde s kůží na trh.

Ano, ale ne každý to tak prožívá. Viděl jsem návrhy jiných lidí, kteří ukradli ze světových mol nějaké inspirace a bilo to do očí, ale těm lidem to stačilo. A možná i publiku, aspoň některému, i lidem, co to schvalovali, a to se mi nelíbí.

Protože je doba rychlá a všichni to tak dělají, ale nemám to rád. Já takový nikdy nebudu, i když tomu rychlá doba nahrává, protože všichni to tak dělají, tak proč ne my? Nemáme čas a nejsou peníze. S penězi bojuji a to je v pohodě, i ten čas je v pohodě, ale víte, co mi vadí, je absence ochoty. Peníze nebyly, nejsou a nebudou, čas taky nebyl, ale když není ochota…

Když jsem své návrhy přednesl divadlu, ukázal je dílnám, natolik je zasáhlo, že je to konečně něco jiného. Byli opravdu ochotní udělat do posledního puntíku to, co jsem chtěl, a to je pro mě satisfakce, to je úspěch a raduju se z něj.

Osvobodili jsme ji od etna. Všichni chtěli, aby měla Turandot na hlavě tu slavnou tiáru. Tak ta tiára má tři dráty a je tam jeden sametový most. Je tam něco tvrdého, ale nějakým způsobem to odráží i to etno, ale je to purismus. Je to, jako jít do francouzské cukrárny a najít tam dietní menu: je tam sošnost, je tam tvar, je tam dynamika, je tam náboj a řeší se tam problém, který v nás zůstává, to není jen otázka devatenáctého století, ale to je už otázka antiky a bude to otázka budoucnosti, stále se rodíme se stejnými průsery a ty je dobré řešit i teď.

Já vím, to je v ceně pobytu.

Ona je pro mě matka národa. Je. Viděl jsem to hned, když jsem se s ní poprvé setkal. Mnoho věcí nevím, nevím, co je sporožiro, nestíhám splátky, ale když člověka vidím, tak vím přesně, jaký je. A ona je matka národa, ať už se to někomu líbí, nebo ne, ať ji oblékám já, nebo někdo jiný.

Ještě před zvolením mi říkali, pošli jí dárky, jdi se jí ukázat. Odpovídal jsem jim, děti, počkejte, buď ke mně má přijít, nebo ne.

První objednávka byla na troje šaty, teď už jsou devatenácté nebo kolikáté, já už to ani nepočítám. Ona už si zvykla a já jsem se s ní shodl, protože byla velmi fascinující. Myslel jsem si, že klame, že musí lhát, že to jinak nejde. Ale neprojde mi někdo třikrát dveřmi, aniž bych ho neprohlédl.

Vím, že se lidé mění, ale teď je to matka národa a lidé k ní vzhlížejí a lidé to potřebují. Je to obraz doby, já nic nevytvářím, jen retušuju, navazuju na to, co se děje.

To byla barvička. Bylo to až polopatistické, ale dovolil jsem si to z jediného důvodu – kvůli tomu, že se vždycky Slovensko bralo jako podřízené Maďarsku, bylo Rakousko-Uhersko – a Slovensko bylo jeho součást. Chtěl jsem ukázat, že nejsme pod ním, že jsme rovnocenní. Inspiroval mě ikonický obraz, na kterém je vyobrazený Ján Francisci, mířící patrně na uherský sněm. Je oblečen do rakousko-uherského kroje, aby takto hájil zájmy Slovenska. Ona to přijala a až potom mi řekla, že to pro ni byla berlička, že se ty obyčejné šaty pro ni staly brněním. Totéž zažila Johanka z Arku. Šaty mohou být úplně obyčejné šaty na galavečeru s misskami, ale může to být i rytířská zbroj. Ale chvíli mi trvalo, než jsem ji o tom přesvědčil, protože ona má svou agendu, svůj plán jen myslet. Jenže se potřebuje cítit v bezpečí a ten oděv jí pomáhá, protože se s ním sžila.

Měli jsme velké ohlasy, když byla v Paříži s Macronem. Dodnes to u lidí rezonuje. Pro mě byla výzva, co do Paříže, protože to je jako nosit sovy do Atén, tak jsme šli do co nejvíce strohé pánské linie, byla to pánská látka. Měla jen jednu klopu. Ještě jsme jí změnili účes, že byl víc strohý. Myslím si, že ho očarovala. Ona tam nevypadá jako z východního bloku, a to bylo pro mě důležité. Víte, můžeme si hrát na duchovno, můžeme o něm mluvit a můžeme i být duchovní a nemusíme si na to hrát, ale první dojem je ten vizuální.