Principál divadla MANA David Frýdl: Divadlo bez diváků je protimluv

Divadlo MANA chystá premiéru hry Petera Müllera Smutná neděle o životě muzikanta a klavíristy Rezsö Seresse. Ukazuje, že i v tom nejhorším marasmu lze najít záblesky krásy, jak říká David Frýdl. Online premiéra se odehrála v lednu, ale ta s diváky bude hned, jak to protiepidemická opatření dovolí.

Celkem jednoduše, sice když mu Pán Bůh nadělí kostel, jehož součástí je i velkoryse vyprojektovaný divadelní sál, který byl zamýšlen jako městské divadlo pro Vršovice. Ale ono to zase tak jednoduché ve skutečnosti nebylo.

Divadlo bylo v roce 1965 nuceně vyřazeno z provozu a předěláno na sklady Výzkumného ústavu těžkého strojírenství. V první pětiletce vytěžili těžaři veškerý mobiliář divadla a v letech následujících intenzivně pracovali na tom, aby lidé zapomněli, že Vršovice, stejně jako Vinohrady nebo Žižkov, mají také své divadlo.

V tom, na rozdíl od průmyslu, byli poměrně úspěšní. Dodnes se lidé diví, že divadlo ve Vršovicích je. Odpovídám jim, že není jen tak ledajaké. Zaprvé, po Národním divadle jsme jediným divadelním sálem v Praze, který má k dispozici klasické varhany. Svým rozsahem dokonce předčí nástroj ve zlaté kapličce. A zadruhé, na naší protipožární oponě je reklama z roku 1931 na slavnou aerovku pětistovku.

V Praze 10 jsme v tuto chvíli skutečně jedinou klasickou repertoárovou divadelní scénou. Zásluhou naší umělecké šéfky Věry Maškové se podařilo divadlo MANA znovu vrátit na pražskou kulturní mapu, což bylo samo o sobě zázrakem v době, kdy vinou necitlivých, často politicky motivovaných zásahů vzala i řada renomovaných scén za své.

Ovšem jako farář vnímám zázrak jako nedílnou součást naší životní zkušenosti, takže nejsem zase tak překvapený, když se stanu jeho součástí.

Tomáš Halík nazval příhodně tuto dobu časem prázdných kostelů. Jako principál k tomu dodávám, že jsme i v čase prázdných divadel. Víry neubývá, jenom na sebe víra v čase virů bere rozmanité podoby, často odlišné od těch tradičních a institucionálních.

Podobné je to i s divadelním uměním, které od nepaměti tvořilo se světem víry spojité nádoby. Víra i divadlo jsou součástí kultury, protože jejich smyslem není na prvním místě pobavit, ale kultivovat. Tedy pěstovat to, co je třeba, aby rostlo, v nás, ve společnosti, ve světě.

Tato doba určitě řadu lidí vede k promýšlení i přehodnocování mnohých životních postojů, k úvahám o tom, co je skutečně v životě člověka důležité i co přetrvá.

Těžce, divadlo bez diváků je protimluv. Divadlo nemůže fungovat bez osobní interakce mezi tím, kdo hraje, a tím, kdo se dívá, i kdyby streamovalo od rána do večera, vyrábělo podcasty, připravovalo talk show.

To všechno jsou doprovodné činnosti, ale to podstatné, hrát pro diváky, to teď možné není. Když rezignujeme na kulturu, nebudeme kultivovat, přestaneme růst. Jako jednotlivci i jako celá společnost.

Přemýšleli jsme, jaké téma zvolit pro čas, až se k nám diváci opět budou moci vrátit. Často slyším, že nic jiného než komedie to být nemůže, protože po tom všem budou chtít lidé přijít na jiné myšlenky, odreagovat se, vypnout, ale já to vidím jinak.

Vypnutí jsme teď. V čase po koroně naopak budou lidé potřebovat nabrat, z něčeho načerpat i vyrovnat se s tím, o co a o koho přišli. A přesně o tom je hra Smutná neděle, příběh geniálního muzikanta.

Říká se, že je to příběh písničky, která se stala hymnou sebevrahů, ale je to především příběh o nezdolnosti lidského ducha, který dokáže s nadějí i humorem čelit běsům, které na nás nikdy nepřestanou doléhat. Hra je plná humorných skečů i hudebních čísel a odehrává se v prostředí kabaretu, místa, kde Rezsö Seress, kterému všichni říkají Rudi, trávil i celý svůj život.

Smutná neděle je i název nejslavnějšího Seressova songu. Rudiho život je o nezdolné vůli, humoru, optimismu a schopnosti vidět i v tom nejhorším marasmu záblesky krásy.

Vychovávat jedno dítě mi přijde náročnější než jich mít sedm. V koroně i bez korony, vždycky je to věc náhledu a toho, s čím a s kým se poměřujete, tedy pokud se vůbec chcete s někým srovnávat. Byly doby mnohem náročnější a i v nich vyrůstaly děti v početných rodinách. Proto naši rodinnou situaci nevidím jako něčím mimořádnou.

To poznáte, až k nám do divadla přijdete. Jedna tvář se vám bude opakovaně variovat, v pokladně divadla, v šatnách, mezi uvaděči a samozřejmě také v ředitelské kanceláři. Nezastírám, že jsme skutečně rodinný podnik. A jako rodina jsme navíc široce otevření a rádi pod svá křídla bereme i nově příchozí.

Od začátku nouzového stavu o poznání vzrostl v mých očích kredit učitelského povolání. Já bych na to nervy neměl. Samozřejmě na zahájení výuky ve školách čekáme jako na smilování. Dokonce jsem na toto téma i podepsal petici. Tak už aby to bylo!

Může se vám hodit na Firmy.cz: