Článek
Překladatelství je taková poustevnická práce. O samotě. Cítíte přesto rozdíl ve srovnání s touto covidovou dobou?
Samozřejmě ano. Člověk obvykle nežije jen prací, takže poustevničení u počítače ve společnosti fiktivních postav ve fikčních světech v normální době prokládám častými kontakty s bytostmi z masa a kostí, nevirtuálním cestováním, fyzickou aktivitou.
To všechno je teď omezeno, lidé se vídají zejména přes monitory počítačů a displeje mobilů, komunikace se přesouvá na sociální sítě, a bohužel navíc pozoruju, jak se v lidech postupně rodí strach z fyzického kontaktu… Udržuj fyzický odstup od bližního svého, zní přikázání doby covidové. Je to smutné.
Nechci tím říct, že jsou všechna bezpečnostní opatření proti šíření viru zbytečná, jen upozorňuju na to, že také strach je velice špatný a nebezpečný společník a že řada lidí s ním žije, a je jím dokonce ovládána, už dlouhé měsíce.
Navíc, zjednodušeně řečeno, dimenze fikce a dimenze reality potřebují vzájemný dialog, interakci, překladatel, který nevychází ze své klauzury, je pro mě jako tlumočník života, který autor vložil do své knihy, nedůvěryhodný, protože pokud nemáme možnost konfrontovat četbu se zážitky, se zkušeností, stává se sterilní činností. Život pak nelze vyčíst ani z knihy, natožpak z blogů a tweetů či statusů.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že byste se jen překladem neuživila. Proč je podle vašeho názoru překladatelská práce tak málo ceněná?
Obávám se, že nejsem schopná vám dát zcela fundovanou odpověď. Nevidím do všech mechanismů knižního trhu, nicméně příčinu vidím zaprvé v tom, že z krajíce výnosu z prodeje knihy si ukousne největší sousto distributor.
Zadruhé přetrvává jakási romantizující představa, že překladatel krásné literatury pracuje především pro potěchu duše, dělá práci, která ho baví, sytí ho múza, a peněz mu tedy netřeba.
Několikrát mi to bylo přímo takto předestřeno, když jsem se dožadovala honoráře.
Před lety mi například spolumajitel jednoho nakladatelství řekl něco v tom smyslu, že překladatel přece není zedník, co chce dostat zaplaceno za každou položenou cihlu, nýbrž umělec. Tehdy mě to tak dopálilo, že jsem o tom napsala sloupek do Lidových novin, kam jsem tehdy přispívala do rubriky Ztraceni v překladu.
Nezlepšilo se to?
Tohle se sice trochu zlepšilo, ale zejména velké nakladatelské domy dál drží ve finančních rozvahách překladatelův honorář v chlívečku nutných drobných výdajů, které je třeba držet na co nejnižší sazbě. Od toho se odvíjí i nevýhodné smlouvy, které mnohá nakladatelství předkládají. Pro překladatele z nich vyplývá řada povinností a málo práv. Zkrátka duševní vlastnictví má v tomto oboru zatím malou váhu a nízkou cenu.
Navíc veřejná image překladatele je u nás bohužel spojena s výrazy jako služebník či pokora, které si lidé mylně vykládají. Ano, překladatel je pokorný vůči textu a autorovi, jim v jistém smyslu slouží, i když já osobně jsem proti užívání slova služebník a sloužit v tomto kontextu, ale to neznamená, že je to submisivní neviditelná osůbka, která si nechá všechno líbit.
Na neviditelnosti překladatelů se navíc podílejí i recenzenti překladové literatury, kteří se často tváří, jako kdyby knihy, jež posuzují, byly napsány česky.
Alice Flemrová
Chápu, že není překladatel jako překladatel. Ale když je někdo dobrý, a navíc má za překlady ceny, nemělo by to být zohledněno?
Mělo. A někteří nakladatelé si to už uvědomují. Jiní ale jedou podle tabulek. Člověk se musí ozvat, musí prostě říct, že za tak nízkou cenu pracovat nebude. Stejně tak se ale můžu svobodně rozhodnout, že něco přeložím za výrazně nižší sazbu, když chci nějaké knize pomoct na svět. Ale musí to být mé rozhodnutí, ne nakladatelovo.
Vy jste za překlady dostala Cenu Josefa Jungmanna. Co to pro vás znamená?
Z ceny jsem měla ohromnou radost a velice si jí vážím, protože její laureáti jsou vynikající překladatelé, kolegové, jejichž práce mě inspiruje. Takže je mi velikou ctí být v tak dobré společnosti.
Oceněna jste byla za překlad knihy Všichni mají pravdu Paola Sorrentina. Stejně jako v knihách Roberta Saviana i Eleny Ferrante, které jste také překládala, je v nich plno slangů, dobových výrazů a dalších libůstek. Jen vy sama víte, kolik dá takový překlad práce. Co je pro vás nejtěžší?
Na tuhle otázku asi nedovedu odpovědět, jelikož neumím zobecnit, co je pro mě při překládání nejtěžší. Pokusím se to aspoň nějak shrnout. Řekla bych, že nejtěžší je najít správnou rovnováhu mezi cizokrajností a přístupností textu, mezi autenticitou a srozumitelností.
Vybalancovat snahu uvést čtenáře do cizího prostředí, mezi postavy vyrostlé v jiné kulturní tradici, v jiném historickém či společenském kontextu s nutností si neustále hlídat, abychom domácího čtenáře v tom neznámém světě neztratili.
Nesmím přenést Neapol či Sicílii do Čech, ale musím vzít českého čtenáře do Neapole či na Sicílii a dohlédnout na to, aby z té cesty něco měl, aby získal pocit, že tam skutečně byl, aby to byl zážitek obohacující, nikoli frustrující.
No a s tím souvisí i úsilí naladit správný tón a nasadit správnou polohu, udržet správnou míru intenzity, najít čistá a jednoduchá řešení pro čistý a jednoduchý hlas, a na druhou stranu neuhlazovat, nezjednodušovat to, co je naschvál zašmodrchané a složité.
Každý spisovatel má svůj styl a každá kniha je jiná. Asi poslední váš překlad byla kniha Kolibřík od Sandra Veronesiho. Byla v něčem specifická?
Veronesi je výborný spisovatel. Je vždycky radost jít ve stopách někoho, kdo umí psát. Jsem zvědavá, jak ho čeští čtenáři přijmou. Kolibřík je vícehlasý román, příběh jednoho života poskládaný z vyprávění, dopisů, mailů, soupisů, telefonních rozhovorů. Nejtěžší je udržet tu rozmanitost pohromadě, nenásilně jí vtisknout vnitřní řád celku.
Setkala jste se někdy s některým z autorů, které překládáte?
Ano, pokud jde o ty žijící, s většinou z nich.
A ovlivní překlad fakt, že autora znáte osobně?
Myslím, že ne. Nekladu rovnítko mezi empirického a implicitního autora, takže mám vlastně u všech autorů, které překládám, i u těch už zesnulých či u těch, jejichž identita je utajená, pocit, že je tak trochu, a často i tak trochu dobře, znám.
Většinou se s autory fyzicky setkám, až když jejich dílo přeložím a někde je společně prezentujeme. Například s Paolem Giordanem jsem se setkala až po přeložení jeho prvotiny Osamělost prvočísel a při překladu jeho dalších knih mi spíš pomáhala důvěrná znalost těch předešlých textů než skutečnost, že ho znám a občas si napíšeme mail.