Po mezinárodním úspěchu jde do kin český film Čtyři slunce

Bohdan Sláma už s filmy Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel uspěl na mnoha zahraničních festivalech. Ztělesňuje tak to, o čem se u nás hlavně mluví: na mezinárodním poli mají největší šanci uspět filmy s prostými hrdiny i příběhy, filmy srozumitelné a dobře natočené, které bez velkých efektů vyvolávají emoce.

Také hrdinové filmu Čtyři slunce jsou lidé, které někdo možná označí za losery a jejich životní podmínky za mizérii, na kterou není hezké se dívat. Jenže oni jsou to lidé, jakých žijí všude na světě milióny. A když člověk překoná dnes již okřídlené „v kině se chci jen bavit, špatností mám kolem sebe dost“, může s nimi prožít jejich filmový život se značným citovým zaujetím.

Zhruba čtyřicetiletý Jára je typem muže, který z klukovských let nedokázal dospět do chlapa. Chtěl by tím chlapem být, dobře se starat o rodinu a vychovávat dospívajícího Vénu, kterého si do manželství přivedla jeho žena. Jenže o jedno zaměstnání přijde prostě proto, že jako pubertální uličník v práci hulí marihuanu, a pro získání jiného toho tak moc udělat nedokáže.

S klukem by chtěl jednat tak, jak se jednat má, ale zoufale mu to nejde – jak může mít autoritu, když sám co chvíli selže?!

Jeho žena, která z platu poštovní úřednice táhne celou rodinu, toho má už právě tak akorát a Járovy nápady na zlepšení vzájemného vztahu už ji nedokáží ani rozesmát. S nevlastním synem, který v ní ochotně našel lepší matku, než je ta biologická, vychází dobře, také ona k němu našla cestu. Jenže – nejspíš hlavně ze zoufalství, které jí přináší soužití s Járou - i ona v zodpovědnosti vůči rodině selže …

Sláma seznamuje se svými postavami zvolna, možná až rozvláčně. Ale ve skutečnosti rafinovaně dopřává divákům čas, aby si k nim – byť se v těch obyčejných životech dlouho nic dramatického neděje – vytvořili vztah.

A aby pochopili, že Véna je tím, o koho tu hlavně běží. Důsledkem je, že když se pak dramatický zlom neodvratně přiblíží, člověk by si strašně přál, aby se „to všechno“ nestalo.

V obecnějším kontextu aby děti, ztělesněné Vénou, byly ušetřeny poklesků dospělých. Aby před nimi nemuseli klopit zrak a vymlouvat se, aby jim neubližovali vlastními úlety a neschopností je svých selhání uchránit.

Sláma má přesný cit pro herecké obsazení. Jaroslav Plesl v roli Járy podává výkon, jímž bez velkých gest divákům svého hrdinu představí a pak už je nechá, aby v citech k němu lavírovali přesně tak, jak to člověk často k tomuto typu věčných puberťáků dělá.

Aňa Geislerová dostala znovu roli matky, na které visí celá rodina. Přesto je tu jiná, a vystihuje postavu. Výborným objevem je Marek Šácha v roli Vény, talentovaný mladík, který působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. A svůj dosud nejlepší výkon podává Jiří Mádl jako punkáč Jerry, ďábel – pokušitel, ke kterému se Jára pořád vrací jako k symbolu toho, co už měl dávno opustit, ale co ho neodolatelně stahuje dolů…

A pak je tu Karel Roden jako Járův kamarád Karel. Sláma prakticky po celý film nechává diváka na rozpacích, jestli má tohoto duchovně založeného dlouhovlasého muže, který věří v sílu kamenů, určuje pozitivní zóny a šíří dobro, ať to stojí, co to stojí, považovat za blázna, nebo má jeho schopnostem „mezi nebem a zemí“ uvěřit.

Zahrát takto napsanou postavu tak, aby to nebyla karikatura, které se diváci po deseti minutách začnou vysmívat, to chce velkého herce, a Sláma měl velké štěstí, že roli přijal právě Roden.

Přesto je to právě Karel, kdo v závěru vzbuzuje rozpaky a poněkud problematizuje celé vyznění, protože náhle jako by dal Sláma víc za pravdu tomu, že „trest“ přichází nikoli jako důsledek předchozího jednání postav, ale jako pokyn shůry za to, že se Jára Karlovi vysmál…

Nicméně celkovým kvalitám filmu ubírá tento konec jen několik málo pomyslných bodů.