Písničkářka Radůza: Raduji se z toho, co nám zůstalo

Jako všichni normální lidé jsem chtěla vydat cédéčko. Chtěla jsem ho natočit sama a živě, jenže potom přišel lockdown a přestalo se koncertovat. Rozhodla jsem se tedy, že ho nahraju ve studiu a pozvu ke spolupráci a konzultaci dlouholetého spolupracovníka Pepu Štěpánka.

Začali jsme hrát a já si uvědomila, že je to v duu dobré. Navrhla jsem, abychom celou desku natočili spolu. První cédéčko Kerosin jsme tedy nahráli ve dvou živě ve studiu. Seděli jsme naproti sobě a točili.

Když jsem ze studia vylezla, říkala jsem si, že konečně budu mít chvilku klid. Jenže za pár dnů jsem napsala dvě nové písničky a za týden zavolala Pepovi s tím, že natočíme ještě jedno cédéčko a vydám to jako dvojalbum. Druhé album jsem nakonec natočila s celou kapelou, takže první deska je taková intimní a druhá zvukově bohatší.

Původně jsem zamýšlela vrátit se k solitérnímu písničkářství. Myslela jsem si, že jsem to zčásti dodržela, což by znamenalo, že album koncept nemá. Jenže když jsem si dvojalbum pustila, zjistila jsem, že koncepční je. Je to můj deník.

Je to osobní výpověď o tom, co jsem v posledních třech letech prožila se svými dětmi. Není to moc veselé, ale končí to nadějeplně. Takže doufám, že se nám teď už bude dařit dobře.

Byly především smutné. Museli jsme se odstěhovat z Kladna, z domu, ve kterém se děti narodily. Teď bydlíme v Berouně a moc se nám tam líbí. To stěhování bylo nicméně velmi těžké.

Přišla jsem také o práci, musela jsem změnit povolání a živila jsem nás dva roky jako brašnářka. Přišli jsme o spoustu věcí, ale já si řekla, že nad tím nebudu plakat a raději se budu radovat z toho, co nám zůstalo.

Občas ano, protože mě to strašně baví. Navíc má každé řemeslo, tedy i toto, zlaté dno, a tak se mi začaly nabalovat objednávky a hezky se to rozjelo. Po nějakém čase jsem to už ale časově nezvládala, a když jsem začala hrát, tak vůbec. Ke své velké lítosti musím pro veřejnost tu práci uzavřít. Nechci se jí ale vzdát úplně, budu čas od času vyrábět věci pro kamarády.

Mám ji v garáži.

Ne, píšu si písničky. Nikdy jsem si deníky nepsala. Bohužel si však pamatuju strašně moc věcí, i ty, na které bych chtěla zapomenout. Ráda bych například zapomněla na to, co měla babička na sobě v roce 1978, když máchala prádlo v nádržce, anebo co řekli má sestra a bratr v roce 1982. Jsou to detaily z minulosti, ale je hrozné mít je pořád v hlavě.

Pamatuju si vůně, zvuky, monology, a když třeba někoho potkám po dvaceti letech, navážu na hovor, který jsme spolu vedli naposledy. Naštěstí mi už ale vynechává krátkodobá paměť, což je v mém případě dobré.

Na začátku lockdownu jsem dostala zánět šlach, se kterým bojuju dodnes. Hrát na akordeon pro mě tedy začalo být bolestivé, a tak jsem se více věnovala strunným nástrojům, které nebyly pro mé ruce tak namáhavé a nejsou tak těžké. Písničky pro akordeon jsem zkrátka nepsala. Na desce nezazní ani tón zahraný na něj.

V lockdownu jsem se začala učit hrát na ukulele, banjo, u Pepy Štěpánka na elektrickou kytaru. Na akordeon jsem však nezanevřela. Jakmile zánět šlach doléčím, jistě se k němu minimálně částečně vrátím.

To kdybych věděla. Beru prostě všechno tak, jak to přijde. Angličtina je tam proto, že jsem nahrála několik tradicionálů, které jsou v originále anglicky. Proč je tam francouzština, to většinou fakt nevím.

U písničky Magdaleno je to kvůli tomu, že za mnou přišla kamarádka, kterou znám asi čtyřicet let, a řekla mi, že když teď nemám moc peněz, objedná si u mě písničku a zaplatí mi ji. Napsala jsem ji do druhého dne. A protože je o tom, jak jsme ve třinácti letech byli na výměnném zájezdu ve Francii, napsala jsem k ní francouzský text. No a líbila se mi tak, že jsem si za ni nenechala zaplatit a nahrála ji na své album.

Srbskou písničku Zatočme se v kole jsem natočila proto, že jsme ji vždy rádi zpívali s polskými a italskými kamarády. Naše večírky byly až neuvěřitelné, i díky té písni. Navíc má spojitost s naší rodinou, o níž jsem neměla ani páru.

K Vánocům jsem nám koupila testy DNA. Ukázaly, že jsem z více než padesáti procent Balkánka. Druhá mocně zastoupená entita v mé DNA je severoevropská, což mi vysvětluje, proč mě to vždy táhlo na sever. Teprve potom přichází na řadu má slovanská část.

Mě to nikdy nenapadlo, ale pamatuju si, že když si ze mě můj dědeček dělal legraci, říkal mi, že jsem Turkyně. Na Kladně jsem v době před pubertou a kolem ní musela zase čelit nadávkám svých spolužáků, kteří tvrdili, že jsem z romského etnika. Neříkali mi ale tak hezky, vyslechla jsem si drsnější označení.

Je mi líto, že už nežijí moji rodiče, abych se dozvěděla, která větev do mého života z Balkánu přišla. Vzhledem k tomu, že je to více než padesát procent, nemůže to být jen jedním člověkem. Osobně se domnívám, že to půjde ze strany mé maminky a jejího dědečka. Oba totiž byli trochu tmavší a hodně vznětliví.

Zkusím to, strašně mě to zajímá. Chceme si se sourozenci nechat vypracoval genealogické rešerše.

Všechno to jsou skladby, které mám ráda. Třeba Za Jordán jsem se naučila už na základní škole, My Bonnie Lies over the Ocean zase na pionýrském táboře. Silver Dagger jsem naopak objevila docela nedávno, i když Joan Baezovou, která ji zřejmě interpretovala první, jsem znala a zpívala jsem její písničky už jako teenager. Těch coververzí jsem udělala víc, ale nezískala jsem k některým kompletní souhlas majitelů práv, abych je mohla uveřejnit.

Ano, je to můj záměr. Už teď mám nějaké písničky pro další dvě desky. Jednu plánuju nahrát naživo sama s kytarou a bude koncepční. Doufám, že už nepřijde lockdown a já to budu moci uskutečnit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: