Článek
Jste spokojena s tím, jak se vaše hudební kariéra vyvíjí?
V současnosti jsem mnohem spokojeněji než dříve. Zdravé ambice jsem měla vždycky, ale i menší počet koncertů v komorním prostředí před publikem, které o mou tvorbu mělo zájem, mě dostatečně uspokojoval. Před nějakým časem mi to ale přestalo stačit. Postavila jsem si kapelu z naprosto skvělých muzikantů, dobře nám to šlape, hrajeme mnohem častěji a chodí na nás tolik diváků, že jsem spokojena.
Jste aktivní v několika projektech. Proč?
Mám to v povaze, vždycky jsem potřebovala dělat několik věcí najednou. Kromě sólového vystupování mám projekt Two Voices a hraju i pro děti. Navíc moderuju na Rádiu Junior. Mé srdce je ale v písničkářství a tomu se teď budu věnovat nejvíc. Nejčastěji tedy vystupuju se svou kapelou.
Co vám přinesl fakt, že jste se s ní spojila?
Dříve jsem zpívala hlavně pro lidi, které zajímaly texty, jež nebyly předávány jako poezie. Říkávala jsem, že je spojuju s hudbou kvůli tomu, abych je nemusela recitovat, protože by mi to moc nešlo. Dnes na mé koncerty chodí i lidé, kteří se tolik nesoustředí na slova, ba dokonce chtějí poslouchat jenom hudbu.
Cítila jste se být básnířkou?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Potřebuju dát světu nějaké informace a dělám to formou, která je mi vlastní. Každý text cizeluju, dokud s ním nejsem spokojená, ale jako básnířka jsem si nikdy nepřipadala.
Rozumějí posluchači vašim textům?
Mám ráda, když se na mých koncertech smějí. I když zpívám písničku, jejíž text je velmi vážný, obvykle ji opentlím nějakou legendou, která je alespoň úsměvná. Jinak ale texty nevysvětluji, věřím, že si z nich lidé vezmou to, co v nich najdou. Zpívám o věcech, které jsou ze života, a nikoli vždy z mého.
Na novém cédéčku je písnička, jejíž text je o minulých životech. Nevím, jestli všichni pochopí, že je zrovna o tom, ale věřím, že na to moji posluchači přijdou.
Jana Rychterová je především písničkářka.
Album Dneska ještě můžem působí na první poslech vcelku vesele. Nacházíte se v takovém období?
Ano, ve veselém období jsem již několik let. Možná dokonce i ty smutné písně, které na desce jsou, smutně nepůsobí. Zvukař Honza Balcar, u kterého jsem ji natáčela, mi řekl, že by to chtělo jednu rychlou písničku, protože mu nahrávka připadala příliš zádumčivá. Řekla jsem mu, že ji nejsem schopna napsat na povel.
Když jsem ale byla na cestě ze studia a stála na semaforu na červené, napadla mě písnička Taneční. Je to takový elektroswing. Vznikla během patnácti minut, potom jsem ji vycizelovala a natočila. Přišla shůry, je to ta rychlá, kterou album potřebovalo.
Je zajímavé, že když jsem skládala písničku Vrásky, jezdila jsem na motorce a plakala, protože na mě působila smutně. Vůbec nevím, proč to tak bylo, ale nebyla jsem se schopna slzám ubránit. Tyhle věci neumím řídit.
Skládáte písně i při jízdě na motorce?
Skládám, a jsou nejněžnější ze všech. Ani v tomhle případě však nevím, proč to tak je.
Jak jste se k ježdění na motorce dostala?
Asi před devíti lety jsem potkala svého dnešního muže. Přijel na rande na motorce, já se na ni posadila a v tu chvíli jsem vůbec nechápala, jak jsem bez toho stroje mohla skoro čtyřicet let žít. Od té doby jsem najela více než sto tisíc kilometrů a velice mě to baví. Cítím v tom naprostou relaxaci a také mě to inspiruje jako autorku. A zřejmě i díky tomu, jak jsem při jízdě na motorce vyklidněná, nepotkávám na silnici prevíty, kteří by mi komplikovali cestu. Na motorce mě dokonce napadají i písničky pro děti.
Jezdíte na motocyklu, složila jste písně o minulých životech, podle dalších textů je patrné, že jste duchovně zaměřená. Jde to k sobě?
Ano, určitě. Mám kolem sebe spoustu lidí a se všemi je mi dobře. Pobývám v několika různě zaměřených sociálních bublinách a líbí se mi interakce, která z toho vzniká. V podstatě jsem ezoterická motorkářka. Možná je to protimluv, ale hrozně mě to tak baví.
Jak moc jste písničkářka?
To označení mám nejraději. Víte, dříve mě lidi vnímali jako šansoniérku. Brzy jsem si uvědomila, že to berou tak, že divná paní v černém přijde na pódium a bude zpívat o smrti. To je ale klišé. Jako písničkářka, kterou se cítím opravdu být, sice občas v černém přijdu, ale o životě nezpívám jen vážně, dělám si z něho ráda legraci a cítím se být jako autorka svobodná. Vnímám ovšem i to, že mám odpovědnost za svou kapelu a všechno, co se odehrává na jevišti i během příprav na koncerty či nahrávání alba.