Článek
Kdy jste se s Rusalkou setkala poprvé jako divák?
Určitě to bylo v Ostravě, protože všechny mé první operní zážitky, stejně jako repertoárové změny v posledních letech, se dějí v souvislosti s ostravskou operou Národního divadla moravskoslezského. Ať už jsou to Rusalka, Mařenka, nebo Julietta. Takže i mou první Rusalkou, kterou jsem viděla na jevišti, byla sopranistka Eva Dřízgová v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě v inscenaci režiséra Luďka Golata.
V závěsu to pak byla inscenace režiséra Zdeňka Trošky ve Státní opeře. Obě měly premiéru v roce 2005. Mám pocit, jako by to bylo včera, ale už je to šestnáct let. Čas hrozně letí.
A vaše první Rusalka na jevišti?
I ta se odehrála v ostravské opeře, a to přede dvěma lety v inscenaci režiséra Radovana Lipuse a dirigenta Jakuba Kleckera. Ostravské námluvy na tuto roli začaly už v roce 2017, ale tehdy mi to přišlo moc brzy. I v roce 2019 jsem Rusalku hodně zvažovala a radila se s lidmi, kterým věřím, jako jsou můj mentor Marek Pinzow, dirigent Jakub Hrůša, při prvním rozhodování to byl ještě i dirigent Jiří Bělohlávek.
Nikdy do ničeho nejdu bezhlavě a o rolích, jako je Rusalka, jsem si myslela, že se k nim dostanu později. Ale nakonec se na urychlení podepsal i vývoj mého hlasu po dvou mateřstvích. A musím říct, že mě Rusalka posunula o hodně dál.
Centrum zpěvního i mluvního hlasu je teď položené trochu níž, což neznamená, že bych nezazpívala výšky, tříčárkovaná oktáva tam pořád je. Ale snažím se respektovat přirozenou polohu svého mluvního hlasu.
Jak dlouho jste se na Rusalku připravovala?
Na každou tak náročnou roli musím mít minimálně rok. Na Kátě Kabanové pro inscenaci na operním festivalu v Glyndebournu, kterou jsem tam zpívala v deseti představeních letos v květnu, jsem tvrdě pracovala dva roky, a to je pěvecky méně exponovaná než Rusalka.
Každému zpěvákovi bych doporučila dát si na novou roli čas a nenechat se zahnat do kouta tím, že to spěchá. Rusalka je náročná jak délkou, tak střídáním lyrických poloh s dramatickými a Dvořákova orchestrace je pro zpěváka hodně náročná. Ale zároveň je to nádherná postava, kterou si chci na jevišti pokaždé užít.
Po představení v Litni bych na podzim měla vstoupit do inscenace Rusalky ve Státní opeře.
Jak přistupujete ke studiu role?
Potřebuji mít na každou roli čas. Britská mezzosopranistka Ann Murray, ke které jsem před pár lety jezdila na konzultace, mě naučila zpracovávat notový materiál tak, aby se nemusel stále dokola zpívat, ale aby si zpěvák připravil roli v hlavě. A věnoval se nejen své roli, ale i ostatním a jejich vztahům, zamýšlel se nad dynamickou a textovou stránkou.
Vždy chci vědět, o čem zpívám. Pokud je to role v cizím jazyce, musím mít překlad každého slova. Ale stejně tak mě zajímají i spojení mezi slovem a hudebním materiálem a dynamika. Nestačí mi jen, že je tam forte, potřebuji vědět proč. Tento proces trvá několik týdnů, ale o to rychleji mi pak jde studium role u klavíru.
Jak se těšíte na Rusalku v parku liteňského zámečku?
Velmi. Na zkoušení budeme mít sice jen pár dní, ale zase to nebude plné scénické provedení. Uvidíme, s čím přijdou bratři Cabanové, kteří mají na starost vizuální stránku inscenace. A kouzelné prostředí parku bude pro nás určitě inspirativní, je působivé samo o sobě.
V Litni nezpíváte poprvé. S aktivitami k navrácení odkazu Jarmily Novotné jste spojeni s vaším manželem basbarytonistou Adamem Plachetkou od samého počátku festivalu, který letos slaví deset let…
Zúčastnila jsem se několika akcí k poctě Jarmily Novotné a s Adamem jsme byli u vzniku interpretačních kurzů, které se letos v Litni konaly poosmé. Byl to můj první pokus o předávání zkušeností a zjistila jsem, že mě to velmi baví. Je to pro mě cesta do budoucnosti.
Vím, že si mnozí myslí, že na pedagogickou dráhu nemám dostatek zkušeností, ale zase mám zkušenosti, které v naší pedagogice chybějí. Třeba co se týče zpracování role nebo stylovosti. A je dobře, když pedagog je stále v plné pěvecké síle na jevišti a může žákům předvést to, co jim chce sdělit slovem.
Co si z učení odnášíte?
V Litni jsem opakovaně nabrala potřebné zkušenosti s přístupem k adeptům zpěvu. Zjistila jsem, že mám poměrně velký dar empatie, dokážu jim takzvaně vlézt do hlavy a učit je, aniž o tom vědí. Snažím se respektovat jejich individualitu. Nejhorší je vyrábět doslovné hlasové kopie pedagoga.
Učení mi pomohlo i ve vnímání sebe sama, v tom, jak je člověk schopný věci formulovat. Takže liteňským kurzům vděčím za mnohé. Pokaždé se do Litně moc ráda vracím. Protože to letos bude v Rusalce, je to pro mě o to větší zážitek, na který se moc těším.
Může se vám hodit na Zboží.cz: