Petr Muk bral zpívání jako vzácnou šanci komunikovat

Byl to nesmírně talentovaný zpěvák, novoromantický tenor s nenapodobitelnou barvou hlasu a obdivuhodným rozsahem. Skupinám Oceán a Shalom tak vytvořil charakteristický cejch, který jejich sound odlišoval od jiných. Tuzemský hudební svět vyzdobil písňovými skvosty, které v něm září dosud.

Jeho nejvýznačnější nahrávky a spolupráce shrnuje minulý pátek vydaná kolekce Sny zůstanou. Představuje největší hity sólisty i skupin Oceán a Shalom.

Jeho poslední regulérní album V bludišti dnů vyšlo v květnu roku 2010, několik dnů před jeho smrtí. Písně na něm byly součástí jeho dalšího hudebního a uměleckého plánu, který už nebude naplněn.

V té době si Muk položil otázku, na kterou měl zanedlouho nalézt odpověď. Šest dnů před svým skonem poskytl deníku Právo rozhovor, v němž řekl: „Nevíme, co bude, až se zaklapnou víka od rakve. Nevíme, jestli bude tma, nebo světlo.“

Dlouhodobě trpěl maniodepresivní psychózou, která ho v roce 2006 dohnala až k pokusu o sebevraždu. Onemocnění se u něho prý poprvé projevilo už v devatenácti letech. Na první léčení ale nastoupil na radu okolí až o deset let později, kdy už byl veřejně známý díky působení v Oceánu. Psychofarmaka, jež udržovala jeho stav v mezích, měl podle svých slov brát až do konce života.

O depresích, které se u něho dostavovaly ve vlnách, řekl: „Je to, jako by někdo kalil týden, pak přestal a měl abstinenční příznaky s úzkostmi a výčitkami. Tenhle stav trvá třeba tři měsíce. Každý den je nanic. Občas se probouzím ve tři ráno, zpocený a plný děsu.“

V manické fázi byl naopak plný energie a tvrdil, že by klidně vyřídil věci na dva roky dopředu. Když byl takříkajíc dole, psal melancholické písně, když byl nahoře, psal písničky veselé.

Mukův kamarád, dramaturg Supraphonu a publicista Karel Deniš, Právu řekl: „Dlouho a skrytě zkoušel nemoc překonat po svém. Pak byl léčen jen na deprese, tedy nekompletně. V posledním období byla diagnóza správná a terapie zabírala, byť dokonalým pacientem občas nebyl. V životě populárního, velmi vytíženého člověka šlo jen těžko všechno vzorně dodržovat a jeho choroba byla v mnohém svazující. Má proto mou úctu pro vše skvělé, co za těchto okolností stihl vytvořit.“

Petr Muk byl jeden z těch, kteří na hudební scénu vstoupili v osmdesátých letech a bez zásadního výkyvu v popularitě vpluli do porevolučních časů, ve kterých ve své práci pokračovali. Narodil se 4. února 1965 v Českém Krumlově.

Muzika pro něj začala jako vážné téma existovat, když si v šesté třídě s budoucím spoluhráčem z Oceánu Dušanem Vozárym malovali na papír kapely, které poslouchali.

„Má sestra je o deset let starší než já, takže mě k hudbě vedla i ona. A jako rodina jsme zpívali v autě, když jsme jeli na dovolenou,“ zavzpomínal před lety na to, jak se dostal ke kráse hudby.

Oceán vznikl v roce 1985. Přestože se jeho členové předtím pohybovali blíže punkrockové scéně, v nové kapele si vzali inspiraci z novoromantické a synthpopové hudby. Písně měly nejenom výrazné melodie a texty, ale také osobitou atmosféru skýtající útočiště zjitřeným emocím mladých duší.

Oceán se stal hvězdou už před sametovou revolucí, ale první album Dávná zem vydal v roce 1990. Byl v rozpuku a v následujících dvou letech si vychutnával přízeň i slávu. V roce 1992 se však rozpadl.

„Od roku 1985 jsme spolu trávili spoustu času. Měli jsme mnoho koncertů měsíčně, pokud k tomu připočteme nahrávání alb v Bratislavě, dvě třetiny roku jsme trávili v hotelích mimo domov. Tak to fungovalo celé roky, až jsme to už spolu nemohli vydržet ani v autě. Jeden chtěl větrat, druhý kouřit, třetí poslouchat hudbu, čtvrtý meditovat. Prostě to přestalo fungovat. Časem jsme už spolu v autě vůbec nemluvili. Problém nastal i u alba Pyramida snů při písni Naděje. Napsal jsem k ní text a Honza Vozáry řekl, že to je jako písnička pro Ivetu Bartošovou. Tehdy jsem pochopil, jak je to všechno scestné. Přišel rozpad a už jsme se pak nikdy nedali dohromady,“ vysvětlil v rozhovoru pro slovenský deník Sme Muk.

Už v tomtéž roce ale stál v čele kapely Shalom. Vydržela čtyři roky, vydala dvě alba. Protože v té době Oceán nefungoval, byla mnohými fanoušky tak trochu vnímána jako jeho nástupkyně.

Na sólovou dráhu Muk nastoupil v roce 1997. Ve stejném roce vydal desku Petr Muk a o tři roky později vyšly Jizvy lásky. Po desce V bludišti dnů (2010) se na trhu objevila ještě kolekce Outro (2011), která přinesla ukázky z posledních Mukových nahrávek doplněné několika dalšími s tou dobou spjatými.

„V rámci Oceánu, Shalomu a sólové kariéry se Petr autorsky či spoluautorsky podílel na asi sto padesáti písních. Na pozdějších albech zpíval i skladby na podobnou vlnu naladěných spolupracovníků Michala Šetky, Jana Dvořáka a Luďka Fialy. U coververzí šlo o srdeční záležitosti: vzpomínku na dětství v písni Zrcadlo, speciální projekty Olympic a Erasure, nečekaný objev Stínu katedrál, a vždy také o jedinečný přístup,“ řekl Právu Deniš.

„S Petrem jsme se znali od devadesátých let, ale ke spolupráci mě přizval až na začátku roku 2008. Nejdřív jsem s ním jezdil na koncerty jako kytarista, ale postupem času ze mě udělal svého producenta. Dal mi svou důvěru, abych zasadil jeho jedinečný hlas a projev do jiného zvukového a žánrového kontextu, než byli posluchači jeho předchozích alb zvyklí. Zahrnul jsem ho svými demáči, on vymyslel zpěvy, já je s ním natočil, upravil jsem aranže a vzniklo album V bludišti dnů,“ řekl Právu Luděk Fiala, jeden z Mukových klíčových spolupracovníků a přátel.

Podle Deniše už žádné nevydané nahrávky neexistují. „Co zbylo v podobě jím rozpracované a k dokončení původně určené, vyšlo na albu Outro. Občas to bylo v takzvané svahilštině, ale šlo o jasně patrný záměr. Více takových nahrávek z období přípravy posledního alba bohužel není. Jsou písně rozhlasové a televizní, často ovšem již vydané. A pak demosnímky a koncertní záznamy z celé kariéry, Petrem ovšem k využití neodsouhlasené, což je nutno respektovat,“ vysvětlil.

Petr Muk byl nejen na hudební scéně velmi oblíbený. I deset let po jeho úmrtí na něho řada jeho přátel a blízkých vzpomíná s úsměvem, láskou či patrnými slzami v očích.

„Byl absolutní profík. Rozezpívával se například i před televizním vystoupením, které kvůli technickým limitacím muselo být na playback. Neotvíral totiž jen pusu, pro lidi v sále opravdu zpíval,“ prozradil o něm Fiala.

„Rychle navazoval kontakty, neodmítal podepisování, společné fotografování s typickým objetím kolem ramen či popovídání s fandy. Vážil si svého publika nikoli jen z profesních důvodů, ale hlavně proto, že zpívání měl za vzácnou šanci komunikovat. Myslím, že to jeho posluchačky a posluchači jasně poznali, a proto stále nezapomínají,“ připojil svou vzpomínku Deniš.

A Fiala ještě přidal historku: „Jak umí jít do všeho naplno, jsem zjistil už v roce 1992, když jsme nadšenecky objevovali židovství a jeho tradice. V nějaké knížce jsme si přečetli, že na svátek Jom kippur je zvykem oblékat se do bílého. Vzal si na sebe bílý kostým s třásněmi, ve kterém tehdy vystupoval na koncertech Oceánu, a vyrazil v něm do synagogy v Jeruzalémské ulici v Praze na večerní jomkippurskou bohoslužbu. Ta tradice byla ale asi už hodně letitá, protože synagoga byla plná úplně civilně oblečených lidí, kteří zírali, kdo to mezi nimi tak svítí. Petrovi to ale vůbec nevadilo, on přece tradici dodržel. Druhý den dorazil na ranní modlitbu opět v bílém.“

Na albu Sny zůstanou je devatenáct skladeb včetně Ráchel, Dávné země, Naděje, Stínu katedrál, Zrcadla, Tančíš sama, Něžných doteků a dalších.

Může se vám hodit na Zboží.cz: