Článek
I v tom byla velká žena. Odešla z vedoucí pozice, aby uvolnila prostor mladším kolegům, a nadále jako poradkyně už jen sledovala, jak si vedou. A oni k ní další roky chodili pro rady.
Byla nejen jim, ale i řadě mladých novinářů ochotnou průvodkyní jejich začátky i mezinárodními festivaly. Člověk věděl, který film by určitě neměl vynechat, měla na kvalitu obdivuhodný čich. Dny strávené s ní právě na mezinárodních festivalech, kde se svět na pár dní zredukuje na film, daly mnohým z nás víc než libovolná škola.
Uměla se bavit, ale hlavně s lidmi ráda mluvila. Procházet po jejím boku prostorami festivalového paláce v Berlíně nebo v Cannes znamenalo mít dost času. Každý ji chtěl pozdravit, prohodit s ní alespoň pár slov. Byly to pokaždé desítky zastavení, desítky upřímných objetí a hovorů o filmech i o tom světaběhu.
Snad že byla rozená Šebánková a pak postupně provdaná Königová, Hepnerová a Zaoralová, pro své zahraniční kolegy a přátele byla vždy prostě Evou, šarmantní dámou, s níž byl postupně pojem česká kinematografie spjatý víc než s většinou zdejších filmařů.
Doma jí o generaci mladší Jiří Bartoška říkal láskyplně „mladá“ a dobře věděl proč. Bylo málo tak věčně mladých lidí jako „paní doktorka“, jak ji zase s úctou oslovovali spolupracovníci, s nimiž připravovala festivalový program. Neměla to moc ráda, tvrdila, že není lékařka ani doktorka práv. Nic s tím ale nezmohla, v tom oslovení byla úcta i vztah.
Milovala dceru a tři vnuky, a i když o sobě tvrdila, že není typická hlídací babička, věnovala se jim, jak jí práce, která pro ni vždy byla na prvním místě, dovolovala. A také mívala doma zvěřinec: ujímala se opuštěných koček i psů a pokaždé u ní našli trvalý domov.
Bude se nám všem moc stýskat.