Článek
Starobylá perská pohádka
Tvorbu i interpretaci této opery doprovázela mnohá úskalí. Jedním z nich byla Mistrova pečlivost, s níž hodnotil dílo libretistů Giuseppa Adamiho a Renata Simoniho, kteří museli předložit hned několik návrhů, než byl spokojen. Příběh Turandot je velmi specifický, má kořeny ve starobylé perské pohádce. V osmnáctém století vyšla stejnojmenná divadelní hra, v níž nalezl Puccini inspiraci.
Turandot je čínská princezna, o jejíž ruku se ucházejí mnozí nápadníci. Ona má však pro každého hádanku, kvůli které všichni, až na tatarského prince Kalafa, přijdou o hlavu.
Jméno princezny i opery pochází ze slovního spojení TuranDokht, které znamená dcera oblasti Turan, jež byla součástí perské říše. Puccini se při kompozici inspiroval v čínských tradicích. V opeře lze například slyšet čínskou lidovou píseň Mo Li Hua, v překladu Jasmínový květ, která představuje princeznu Turandot.
Nikdy se bohužel nedozvíme, jakou hudbu si Mistr přichystal na závěr. Giacomo Puccini bojoval v posledních letech života s rakovinou hrtanu a nakonec podlehl infarktu. Turandot tak v polovině posledního dějství zůstala nedokončena.
Otevřený konec
Po smrti autora dopsal závěrečný duet podle Pucciniho náčrtů Franco Alfano.
Poprvé se dílo ocitlo před zraky diváků v dubnu roku 1926 při premiéře v Milánu pod taktovkou proslulého dirigenta Artura Toscaniniho. Když se představení blížilo ke konci, Toscanini zastavil orchestr a sdělil publiku: „Zde opera končí, neboť v této části Mistr zemřel.“
Od té doby byla opera mnohokrát hrána. Který konec je ten pravý, je přitom stále nejasné. O dokončení se pokusili i soudobější autoři jako Janet Maguire a Luciano Berio.