Článek
Film vyvolává důležité otázky týkající se této nemoci i debatu o tom, jakou péči a léčbu člověk trpící anorexií potřebuje. Wallin ho přijel představit na pražský festival Jeden svět, který byl ale kvůli koronaviru zrušen.
Kdy jste poprvé přemýšlel o tom, že byste dokument Autoportrét natočil?
Na počátku všeho bylo přátelství. Jelikož se dlouhodobě věnuji fotografování, spřátelil jsem se s Lenou v roce 2010. Ona mě tehdy kontaktovala prostřednictvím e-mailu. Její fotografie mě hned na první pohled velice zaujaly.
Začal jsem přemýšlet o tom, jakým způsobem bych jí mohl pomoci, aby se jako umělkyně zviditelnila. Sám moc dobře vím, jak složité je prosadit se jako umělec. Přál jsem si také vyprávět její příběh, a to se dá pomocí dokumentu skvěle.
Jakým způsobem vznikla spolupráce s režisérkou Margreth Olinovou a Katjou Hogsetovou?
Úplně původně jsem pracoval na projektu tři roky sám. Nikdo mi tehdy nepomáhal, bylo to náročné období. Lidé v mém okolí příběhu nerozuměli a mně začaly pomalu docházet síly. Poté jsem zjistil, že několik televizních stanic má projekty s Lenou.
Následně jsem se dostal do kontaktu s Margreth Olinovou, což je jedna z předních norských dokumentaristek. Potkali jsme se zhruba před třemi lety. Ona tehdy dokončovala jiný projekt, tudíž neměla mnoho času. Nakonec jsme byli tři režiséři, kteří na tom pracovali. Začali jsme se domlouvat na praktických věcech a fungovalo to bezvadně.
Na co jste se soustřeďoval ty tři roky, co jste pracoval sám?
Sbíral jsem podklady. Lena pro mě byla velkým zdrojem inspirace. Zároveň jsem vnímal, jak pro ni bylo těžké snímky pořídit. Pokud máte velký projekt a řeknete o tom ostatním, velice vás to motivuje.
Vzpomínáte si, kdy jste se s Lenou setkal poprvé?
To si pamatuji, jako by to bylo včera. Před natáčením jsem s ní komunikoval pouze prostřednictvím e-mailu. Setkali jsme se v Řecku krátce poté, co jsme se štábem přistáli. Stála tehdy se svou matkou v okně. Zpětně si říkám, že vypadala vlastně dobře. Má první myšlenka však byla, že je opravdu nemocná.
Lena Marie Fossenová nakonec zemřela 22. října 2019. Spatřila snímek ještě před svou smrtí?
Ano, a bylo to opravdu smutné. Moc se jí líbil. Bohužel už se nedočkala premiéry. Neví, že film v norských kinech vidělo více než třicet tisíc lidí, a nevychutnala si všechny ty pozitivní ohlasy, které přinesl. Jsem z toho asi tak stejně šťastný, jako jsem smutný. Nicméně mám radost, že jsem její příběh vyprávěl. Ona sama si to přála.
Jaké je poslání dokumentu?
To, že život není fér, že ne všechno v něm má šťastný konec. Naopak. V každém případě vždy stojí za to bojovat. Lena byla opravdu statečná a věřím, že její síla může ostatní motivovat. Mluvil jsem už se spoustou lidí, kteří snímek viděli, a právě tak se většina z nich cítila.
Lena si procházela věcmi, které teď mohou ostatním pomoci. Tento dokument by se mohl stát nástrojem, jenž lidi dožene k větší otevřenosti. Je důležité nebát se mluvit o nepříjemných věcech.
Jak moc jste v průběhu natáčení měnil dokument podle původního plánu?
Důležitým okamžikem byla chvíle, kdy Lena řekla: Já jsem to, co já vidím. Změnili jsme přístup, když jsme se rozhodli zaměřit na její zobrazení jako umělkyně. Každopádně od úplného začátku jsem plánoval, že do snímku nezakomponuju žádné doktory. Snažil jsem se její nemoc zobrazit v jejím podání.
Předpokládá se, že důležitou roli u tohoto onemocnění hrají sociální média. Čím to je?
Jde o to, jakým způsobem vizualizují perfekcionismus. Vytvářejí tlak na ty, kteří se cítí nejistí. Mnozí lidé se kvůli tomu honí za něčím lepším. A pokud nedosáhnou svých cílů, cítí se zoufale.
V České republice ve školách stále neexistuje předmět, který by rozšiřoval povědomí o psychickém zdraví. Jak je to v Norsku?
Máme určitý projekt, který je v testovací fázi. Jmenuje se Jak naložit se životem? Mohla by to být cesta.
Rozhodně by se žáci měli více připravovat na věci, které mohou v životě přijít.