Článek
Pražský chodec není jen pajánem opěvujícím krásy města, ale také osobitým básnickým deníkem, rodícím se ve strachu z blížící se války.
Nezvalův text nyní uvedlo nakladatelství Labyrint v původní podobě z roku 1938, pro pozdější vydání z něj totiž sám autor vynechal nejen hojné zmínky o Bretonovi a surrealistech, ale také pasáž věnovanou nemarxistické astrologii. Návrat vypuštěných zmínek dodal Pražskému chodci ztracenou dimenzi, protože více odhalil Nezvalovy inspirace hermetickými texty a snem.
Lépe také odhalil jeho dobové ukotvení. V závěru třicátých let, kdy vznikl, se Nezval rozešel se surrealisty, což nebylo jen osobní. Jejich přístup, tedy uplatnění automatického psaní a záznamy snů, ale i zájem o sexualitu, sice najdeme i v Pražském chodci, ale Nezval v něm již začíná kráčet za hranice surrealismu. Fantaskní příběhy odehrávající se v Praze už nejsou jen záznamy momentek, které se mihnou a vytratí se, ale zejména v druhé polovině díla jsou vypointované.
Velkou působivost Pražskému chodci také dává kontrast mezi magií města a stupňující se hrozbou války, která může ukončit knihu olověnou tečkou. Horečnatá hektičnost autora, snažícího se dílo dokončit dříve, než bude pozdě, umocnila strhující závěr knížky, jenž už překročila čistě osobní pohled.
Zpočátku stál ve středobodu knihy náhled autora, jenž objevuje město svýma očima skrze události, které jej potkávají. Nezvalovi se však podařilo tento první plán - možná mimoděk - překonat: neodhalil jen krásu města nad Vltavou, ale také ukázal, jak je křehká.
Vítězslav Nezval: Pražský chodec
Labyrint, 176 stran