Něžný básník Jiří Suchý slaví devadesát

Oslavuje aktivně na semaforském jevišti v pražských Dejvicích koncertem „Znám ještě starší lidi“, který se konal již při jeho osmdesátce a pětaosmdesátce.

„Bude to dárek Suchý sobě. Zazpívám si i písničky, které jsem napsal pro někoho jiného a pak mi přišlo líto, že jsem je nenapsal pro sebe,“ říká legenda českého divadla.

Vyučil se reklamním grafikem, záhy začal psát texty, skládat a hrát na kontrabas v pražské Redutě. V roce 1958 s Ivanem Vyskočilem spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, odkud po roce odešel a s Jiřím Šlitrem založil Divadlo Semafor, v němž působí už dvaašedesát let.

Semaforské tituly jako Člověk z půdy, v němž hostovali Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, Jonáš a tingltangl či Kytice se rychle staly nejnavštěvovanějšími představeními. Podobně zlidověly třeba písničky Pramínek vlasů, Purpura, Tulipán, Jó, to jsem ještě žil, Krajina posedlá tmou, Klokočí, které si zpívají u táboráku další generace.

Maorští domorodci soudí, že příležitostí k oslavě je chvíle, kdy se člověk naučí něco nového, co kvalitativně posune jeho život dál. A nejen jeho, ale i život celého kmene, celého společenství, protože člověk je tu přece především pro druhé. Svou proměnou získá prý novou tvář. A kolik že má tváří a s nimi i životů Jiří Suchý?

Tvář básníka, který miluje češtinu a čeština miluje jeho. Obcují spolu náruživě i něžně, hravě a hlavně krásně. Odchován nejlepšími básníky české země píše texty písní, jejichž básnická hodnota zůstává mnohdy skryta za hudbou, ale je v nich přítomna a posluchač ji, třeba i nevědomě, vstřebává. „Náhle si nebe kleklo na poraženou zem. Aniž by se co řeklo, smrt zjevila se všem“ je obraz hodný jeho velkého idolu Jaroslava Seiferta. A hravost spojení „potkal potkan potkana pod kamenem“ či „borůvky na sádle našel jsem je ve prádle“ si nezadají s poetistickou hravostí jeho dalšího oblíbence, Vítězslava Nezvala.

Jiří Suchý je také humorista v tom nejlepším smyslu slova, které časem trochu pozbylo na ceně. Jenže jeho humor, inspirovaný Voskovcem a Werichem, nikdy nepodlehl tlaku doby a drží se ho tvrdošíjně až dodnes. Humor, který počítá s inteligencí diváka a dává mu velkoryse prostor k tomu, aby se stal jeho spoluautorem, aby sdílel radost z objevování point, aby za ním neklopýtal ani si líně nehověl ve fotelu, ale šel s ním bok po boku a radostně se rozhlížel po krajině smíchu a poezie.

Jiří Suchý je filozof z rodu milovníků moudrosti, kteří touží věcem přijít na kloub, a to formou dialogu. Filozof samouk, který má své „pochybnůstky – hlodavečky“, jež ho nutí zkoumat sílu Tajemství. A Tajemství je pro Jiřího Suchého motorem ke všemu, co dělá. Krásně se o tom čte v jeho dvou knížkách Klaun rozmlouvá s Bohem a Klaun to zkouší znovu, v nichž se snaží upřímně si zapochybovat o věcech, které pochybnosti probouzejí.

Především je Jiří Suchý ale divadelník, principál Divadla Semafor, které založil, vlastní a jemuž věrně slouží. Principál býval odjakživa duší divadla, v tom slově se skrývá autor, herec, režisér, dnes bychom asi řekli i manažer a píárista. Tím vším – a mnohým dalším – Jiří Suchý je a lidé kolem něho si lámou hlavu, jak to všechno stihne. Jestli jich na to není víc, stejně jako se to povídává o jeho kolegovi Williamu Shakespearovi.

Jiří Suchý pro Semafor píše hry, písničky, skládá hudbu, navrhuje výpravu, režíruje a v neposlední řadě v každé ze svých autorských inscenací také zpívá a hraje. O jeho herectví se moc nepíše, ale mělo by se. To, že je v každé roli sám za sebe, je stejně banální pravda jako o herectví Rudolfa Hrušínského nebo Miloše Kopeckého. Vždycky je to Jiří Suchý – a ještě někdo navíc. Jiřího Suchého evidentně baví proměňovat se do postavy, kterou hraje, ale zároveň ji s lišáckým úsměvem z odstupu pozorovat a komentovat. A nejen ji, ale i všechny další. Jako by byl na jevišti přítomen ve všech postavách, které napsal.

Suchého herectví potřebuje partnera, sdílejícího jeho způsob humoru a objevování věcí jen zdánlivě samozřejmých. Našel ho v Jiřím Šlitrovi a už půl století ho nachází v jedinečném ženském klaunství Jitky Molavcové. K jeho principálským kvalitám patří i to, že se dokáže obklopovat kvalitními partnery. Na skvělou kapelu Ferdinanda Havlíka navázal dnešní Big band Divadla Semafor v čele s Jiřím N. Svobodou a trojicí dívčích hereček a muzikantek Eliškou Hurábovou, Magdalenou Jedličkovou a Veronikou Tichou. Starší generaci umně okysličuje mladými a ladí mu to dokonale dohromady.

Trochu ve stínu jeho aktivit stojí fakt, že Jiří Suchý je výborný muzikant, skladatel mnoha písní, připisovaných často Jiřímu Šlitrovi. A také že je vynikající zpěvák, který má do krve vrostlý swing a jazz, jehož hlas zní stále jako před lety, což dokazuje téměř každý večer na jevišti Semaforu, ať už v písních svých, nebo těch, které má rád – jazzových standardech, tvorbě Jaroslava Ježka a V+W, sonzích Kurta Weilla a Bertolta Brechta, které tak skvěle přebásnil do češtiny.

Neopominutelnou tváří Jiřího Suchého je i ta výtvarná, jež dává Semaforu charakter od opony až po všechny tiskoviny provázející jeho tvorbu. Každý plakát, program, obal desky či grafický list je malým uměleckým dílem Suchého rozpoutané výtvarné fantazie, v níž postavy plují vzduchem jako u Marka Chagalla a ženské křivky jsou stejně půvabné jako u grafik Oty Janečka, ale stále je to Jiří Suchý se vším všudy, včetně stále přítomného Tajemství.

Jiří Suchý-filmař je kapitola, která čeká na své zhodnocení. Filmař odkojený němými groteskami, především Charliem Chaplinem. Autor řady scénářů, i nerealizovaných, z nichž některé našly později uplatnění na jevišti Semaforu, po roce 1989 nadšený i naivní zakladatel filmové společnosti, který se nedokázal prosadit. „Jiří Suchý šel ve filmu mnohdy dál než na divadle, je to jeho úniková komůrka, kam si může obrazivou fantazii pustit na špacír víc než ve svých textech,“ soudí teatrolog Vladimír Just.

S tím souvisí i Jiří Suchý-sběratel. Ačkoli označován za pacifistu, vlastní rozsáhlou sbírku přileb, opíraje svou vášeň o tvrzení, že přilba chrání lidské životy. Stejně tak sbírá vojáčky, ty staré cínové, o nichž psal už Andersen. A taky filmy, promítací přístroje, obrázky z pouti, gramofonové desky, antické mince, prostě věci dotýkané, věci, které mají svou minulost. Myslím ale, že ze všeho nejvíc sbírá lidi a jejich osudy. Těch má už dost slušnou sbírku ve svých hrách, povídkách, písňových textech…

Jiří Suchý lidi potřebuje, stejně jako lidé potřebují jeho. A s tím souvisí i devátá tvář realistického optimisty, který přišel několikrát o své divadlo, ať už vinou povodně, nebo lidského ignorantství, ale vždycky se zvedl z trosek a divadlo obnovil na jiném místě. Protože, jak odpověděl i v programu olomoucké výstavy ke své devadesátce na otázku, na co je v životě nejvíc hrdý: „Snad na to, že divadlo, které jsme před dvaašedesáti lety s Jiřím Šlitrem a Ferdinandem Havlíkem založili, pořád ještě žije.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: