Článek
Napadlo ho to vlastně náhodou. Když za ním přijel synovec ze Šumavy, vzal ho na několik městských vyhlídek, aby mu ukázal, jak vypadá hlavní město shora. Ačkoliv trpí strachem z výšek, touha po vytvoření zajímavých snímků zachycených z nezvyklého úhlu pohledu byla silnější. Navštívil třiačtyřicet různých věží, střech a vyhlídek a strávil při realizaci projektu sto dvacet hodin nad městem.
Člověk, jenž prochází městem, které zná od narození, si většinou myslí, že ho v jeho ulicích nemůže nic překvapit. Jenže najednou, při pohledu na fotografie, zjistí, že metropoli vůbec nezná. Málokoho totiž napadne sledovat dění takřka z nebeských výšin.
To, co dělá tyto pohledy originální, je změna úhlu. Stíny, postavy či jedoucí auta v ulicích tak vytvářejí zcela jiné kompozice. Snímek Na hraně (Z Prašné brány 18. května 2017) je toho klasickým příkladem.
Cyklista, který jede v centru snímku v bílé výseči světla, existuje jakoby dvakrát. Na silnici se totiž zjevuje temný stín, který je navíc mnohem větší než jeho nositel. Barevná auta, která ho obklopují, a černobílá zebra namalovaná na silnici vytvářejí kolem něj pomyslný rám, který kompozici uzavírá.
A propos, barvy. Ty má Vocelka opravdu rád, a zdá se, že je i programově vyhledává. Třeba člověk jdoucí se žlutým deštníkem po černé asfaltové silnici, kterou přetíná přerušovaná bílá čára. Jsou vidět jen nohy, zbytek kryje střecha deštníku. Připomíná to kvetoucí slunečnici na záhonku černozemě. Plovoucí žluté čluny na Vltavě zase evokují okvětní lístky, které unáší vodní proud.
Prakticky každý z vystavených snímků přináší vizuální překvapení. Leckde musí návštěvník zkoumat, co vlastně vidí. Některé z nich připomínají dokonce modernistické obrazy Joana Miróa nebo Salvadora Dalího.
Snovost a halucinogenní posun reality totiž nemusí vznikat pouze ve fantazii malířů, ale můžou být skutečné. Fotografie Tomáše Vocelky pomáhají netradiční vizualitu objevovat.