Článek
Štreit na jednu stranu ukazuje vesnické reálie v syrové, často až brutálně popisné podobě, ale na druhé straně si všímá i duchovního rozměru. Hledá drobné detaily, umí je zasadit do překvapivého kontextu, má cit pro symboliku obrazu i pro jemný náznak, který celkovou kompozici posouvá mnohdy až do absurdních dimenzí.
Nad mnohými fotografiemi se pozorovatel i pousměje. Ale ne proto, aby se spolu s autorem prostým lidem vysmíval (toho je tvůrce opravdu dalek), spíše mu mnohé vyobrazené situace mohou připadat lehce komické.
Typickým příkladem je snímek nazvaný Sovinec 1983, na kterém vidíme těhotnou dívku, která na cestě pronásleduje prchajícího muže. Ten, jakoby přistižen in flagranti, zle loupl okem do fotografova objektivu.
Slečna se naopak jemně usmívá, jistá svou kořistí, kterou právě dohání. Příběh, který náhodná situace pohotově zachycená bystrým okem rozehrává, má mnoho vysvětlení. Jinde je symbolika sdělení jednoznačnější. Sovinec, 1980 ukazuje pohřební průvod, v jehož čele kráčí kněz, pak nesou čtyři muži rakev, za nimi nese další květinový věnec.
Celé procesí šlape kolem vodní hladiny, v níž se zračí obrácený obraz dění na břehu. Najednou před námi vyvstává představa dvou světů, které od sebe dělí už jen temná řeka Léthé. Jen díky smrti se člověk dostává na druhou stranu.
Nejabsurdněji vyznívají snímky, na kterých na sebe narážejí symboly dob minulých a těch moderních. Pes uvázaný na vesnickém dvorku na řetězu čuchá k plakátu zlatého slavíka Karla Gotta (Křížov, 1983), jinde stojí v místnosti vánoční stromek a nad ním na zdi visí plakát heavymetalové skupiny Arakain (Jiříkov, 1983).
V doslovu na konci knihy píše fotograf Vladimír Birgus, že autor v jednom rozhovoru mluvil o tom, že nejdůležitější je mít rád lidi. Potom je všechno strašně jednoduché. A Jindřich Štreit má lidi opravdu rád. Důkazem jsou jeho fotografie.
Může se vám hodit na Zboží.cz: