Článek
Takové komponování knihy není v poslední době v české literatuře až tak neobvyklé - stejný postup zvolil např. Jan Balabán v Prázdninách, Emil Hakl v Konci světa a Květa Legátová v Želarech.
A přestože bazírování na žánrovém vymezení vždy hrozí sklouznout do pouhého subjektivního teoretizování, začněme právě zde. Román jsem si pracovně abstraktně definoval jako životaběh a povídku jako návštěvu, třeba tety nebo první lásky, jak ji všichni známe.
Texty Hany Andronikovy ovšem toto rozlišení hned boří (což je samozřejmě vůbec nijak nediskvalifikuje) - rámcové vyprávění sice vytváří dojem oné odpolední či podvečerní návštěvy, při níž je nám ve většině případů předložen panoramatický pohled na (relativně celé) životní příběhy.
U textů z nové knihy je dojem návštěvy ale ještě podržitelný - daleko více než u románu Zvuk slunečních hodin, kde šlo také o rámcové vyprávění a (dokonce) o rozsáhlé, téměř celodenní orální vyprávění životního příběhu, tedy přesněji řečeno vykreslování pavouka rodinné kroniky, což mají obě knihy nakonec společné.
Už při čtení románu Zvuk slunečních hodin mi připadala dikce něčím podobná románům Romana Ludvy (matný dojem jako by šlo o překlady z angličtiny?) a taktéž jako u Ludvy se ve stavbě textů Andronikovy objevují nápadné (nadbytečné) kvádry nastudovaných poznatků z různých oborů. Pro "velké" příběhy obou také nestačí české prostředí, s touto "světovostí" ovšem dosti ostře kontrastuje (i když vlastně koresponduje) stejně bedekrová skanzenovitost při popisu prostředí českého (u Andronikovy např. snaha o evokaci "plzenštiny").
Peter Darovec (Host č. 8/2002) píše v souvislosti s romány Romana Ludvy, že se snaží vyrovnat velkým evropským vypravěčům, nikoliv ovšem v Čechách dobře vyzkoušenou formou parodie, ale jako rovný s rovným. Darovec dochází k přitažlivému, ovšem přesnému příměru, totiž že Ludva v této soutěži dopadá "trochu jako afričtí bobisti na zimní olympiádě".
Těžko říci, zda a případně nakolik toto označení přiléhá ke knihám Hany Andronikovy. Jisté ovšem je, že se jedná o tvorbu vedenou jaksi shora (velký vypravěč vypráví velké příběhy), zatímco českému prostředí (při nutném zobecnění) jako by byl přece jen bližší pohled zespoda (malí vypravěči /žáby v kaluži/ trousí malé příběhy /historky/). Jako největší problém próz Andronikovy vidím jejich jazyk.
Autorka sice využívá dialektu, odborných výrazů, má tendenci k lyrizaci, k hojnému užívání přirovnání, avšak jazyk je to spíše udýchaný než dýchající. Tato neokysličenost jazyka se ještě dala ospravedlnit u Zvuku slunečních hodin, kde spolu mluví emigranti, ale nikoliv v nových povídkách, i přesto, že zde jazyková matérie působí přece jen o něco živěji. Ale i zde jako kdyby neprožitost či neodposlouchanost zaváděla nevyhnutelně do slepé uličky jazykových i motivických klišé.
Domnívám se, že Hana Andronikova dosud nemluví svým jazykem. Nemám na mysli ne-autobiografičnost děl, ale to, že by měla najít pro sebe to podstatné a z něho ještě říci jen, s Třešňákem řečeno, to nejdůležitější, najít odvahu nechat to všechno nepodstatné být, protože takhle srdce, nadto na udici, nepromlouvá. Zatím to jsou spíše životní příběhy nesené v podpaží.
Hana Andronikova: Srdce na udici Petrov 2002 230 stran, cena neuvedena