Článek
Metropole Česka má unikátní radnici. Sestavovala ji postupně – a nikdy ji nenapadlo, že by třeba domy mohla nahradit jedinou reprezentační budovou. Takže má radnici jako obraz svých dějin. Jen od 19. století to nějak vázne. I když ono se v první třetině poprvé zachovalo velikášsky, když byla zbourána barokní část a místo ní Praha dostala od počátku nemilovaný objekt v novogotickém duchu. A až na samém sklonku bylo rozhodnuto s tím něco udělat. Mimo jiné i proto, že chyběly úřednické prostory.
První soutěž z let 1899 až 1901 byla vypsána ještě v odlišné situaci – nesoutěžilo se ani tak moc směrem do náměstí, ale především kolem Malého náměstí a pak do asanačního území až ke Klementinu. Ale k rozhodnutí nedošlo. Tak se v letech 1903 až 1904 soutěžilo znovu. Tam se jakýsi výsledek, byť skromnější, dostavil. Vznikla Nová radnice na Mariánském náměstí. Ale soutěžilo se dál, v roce 1909 už bylo možno se v soutěžním území pohybovat volně, bylo možno bourat vše, kromě jižní strany a domu U minuty (který v předchozích soutěžích chráněn nebyl). Jenže pak vypukla 1. světová válka. Praha měla poté jiné starosti a k tématu se vrátila až v roce 1938. Proměnily se podmínky, a dokonce i novogotické křídlo bylo chráněno, aspoň fasáda musela zůstat.
.: Mimosoutěžní ideový návrh Milana Knížáka z let 1987–88: „Vyhlídkový most“ přechází až na náměstí Jana Palacha.foto: Právo
Možná by k realizaci došlo (i když porota si nebyla jistá a první ceny udělila tři, a bylo by tedy nutné další kolo), kdyby nevypukla válka druhá. Znovu se soutěžilo roku 1946 – opět v jiných podmínkách. Novogotické křídlo vyhořelo a soutěžící s ním už mohli zacházet volně. Trosky nemilovaného domu byly strženy, zůstalo jen jedno pole, které je nezbytné pro stabilitu věže.
Realizaci zabránila normalizace
Ale po roce 1948 se vše zase odložilo. Až do roku 1963. S šesti cenami bez udělení pořadí. Čili bez realizace. K letům 1966 až 1967 – tam byl vítězný návrh dokonce dále rozpracován, realizace se připravovala, ale smetla ji normalizace. A zatím poslední soutěž byla v letech 1987 až 1988, ta byla největší, s 227 návrhy, ale spíš jako přehlídka architektonické rozpačitosti – to téma je příliš zavazující, příliš ideově nasycené a tehdy také trochu nejasné – je ta nová budova skutečně třeba? Takže porota ani neudělila první cenu, jen pět třetích… A zase se nepostavilo nic.
Náměstí potřebuje regeneraci
Není to ale jen problém radnice. Je to především problém Staroměstského náměstí, které je od konce 40. let jen torzem. Nemá západní stranu, do jeho prostoru obracejí měšťanské domy záda, náměstí se podivně vytrácí. A Dientzenhoferův kostel sv. Mikuláše si za ta desetiletí taky nezvykl na to, že se na něj kouká zdálky. Náměstí potřebuje dokomponovat. Je to místo, které sice bylo původně tržním náměstím, ale díky své poloze a velikosti, příjemnému tvaru, vzešlému z logiky pohybu ve městě, se stalo obecně samozřejmým centrem města. Tudy opravdu šly pražské dějiny.
Oprávněně se proto zatím nemluví tak moc o další soutěži na radnici, jako především o potřebě regenerace Staroměstského náměstí. Právě to docela přesvědčivě ukazuje výstava v Sále architektů na radnici, která má příznačný název – Srdce města.
Představuje náměstí a jeho radnici v průběhu času a dává hodně materiálu k úvahám, jak dál. Představuje i nejzajímavější návrhy z jednotlivých soutěží, mimo jiné nabízí i model proslulého návrhu J. Gočára, ale i mimosoutěžní úvahy, kromě jiných i docela překvapivé od Milana Knížáka. Ale ano, soutěž by měla být. Myslím, že každá generace architektů by si měla tento úkol vyzkoušet… Je sice pravda, že tradice zatím říká – nestavět, ale ne všechny tradice by se měly dodržovat donekonečna.
Tahle by už mohla skončit. Ovšem – má tato doba na to, aby náměstí dotvořila tak, jak si zaslouží a potřebuje? To není jen otázka kvality architektury, ale taky schopnosti o ní kvalitně rozhodnout.
Srdce města, Praha, Staroměstská radnice,
do 13. 7. 2008, denně kromě pondělí, 10–18 h, vstup volný.