Na Dnech nové opery v Ostravě zazní v premiéře Nauka o afázii

S tím tématem přišla má režijní partnerka a scenáristka Katharina Schmitt, s níž jsme v poslední době realizovali několik rozhlasových a divadelních prací. Jako skladatele mě už dost dlouho zajímá téma toho, co se děje, když hudba nezní, jakým způsobem rezonuje hudba v tichu, jak náš mozek nakládá s akustickou informací poté, co se sami v tichu ocitneme. Ztráta schopnosti řeči je přesně takovou situací - nejenom, že se hudebními prostředky pokouším sledovat proces rozpadu schopnosti zpívat (zejména tradiční formou Sprechgesangu), ale i společně scénicky hledáme cesty, jak nastávající ticho rozeznít. Jaké to je, když někdo nemluví - může to znít? Je to vlastně pokus o vytvoření velkého audiovizuálního obrazu, v jehož centru je postava tvůrčí bytosti hledající svou lidskou i kreativní identitu na pozadí reálií současného světa.

Tento scenáristický odkaz je jasný a výrazný - zejména v té rovině mysteriózní nekomunikace mezi pacientkou a sestrou-pečovatelkou, z nichž jsou tak trochu „dvojnice”, alter-ega, dvě bytostné polohy jedné mysli. V případě Nauky o afázii je představitelkou oné pacientky (na rozdíl od Bergmanova filmu) zpěvačka - maďarská mezzosopranistka Katalin Károlyi. Role sestry se ujala naopak činoherní herečka (Ivana Uhlířová). Toto napětí mezi operou a činoherním divadlem je zároveň pokusem o hledání nové formy v prostoru mezi těmito tradičními žánry, mimo legrační manýry operního zpívání a inscenování a také mimo dominanci hudebního času, který tradičně určuje formu hudebního divadla. S Katharinou Schmitt nám jde o veliké zrovnoprávnění všech zúčastněných složek v inscenaci vč. výrazné scény (v podobě téměř vizuální instalace), hereckého projevu anebo i prostorového aranžmá, na němž se spolupodílí surroundový zvuk.

Katalin Károlyi se před pár lety objevila v Praze na ozvěnách festivalu NODO jako nezapomenutelná protagonistka opery Infinito nero italského skladatele Salvatora Sciarrina. Fascinoval mne její pěvecký projev na hraně rychlé mluvy a velmi intenzivního neoperního zpěvu. Když jsem hledal sólistku pro naši Afázii, ta vzpomínka mi okamžitě vytanula a k mé veliké radosti Katalin svou účast přislíbila. Volba Ivany Uhlířové jako velmi všestranně nadané činoherní herečky pak byla důsledkem předchozí spolupráce a také společné snahy utkat se s tímto dynamickým průsečíkem hudební formy a čistě hereckého projevu. Už během zkoušení jsme s Katharinou pochopili, že se velmi přirozeně začala dít i jejich lidská symbióza na pódiu.

Hledání nového audiovizuálního jazyka s sebou nutně nese i přímou konfrontaci s inscenačním prostorem. Protože se jako skladatel již řadu let zabývám různými aspekty prostorového zvuku, od počátku bylo zřejmé, že kukátková orientace většiny divadel není příliš vhodná. S Katharinou jsme i ve vztahu ke scénografii hledali tedy prostor, kde by bylo možné realizovat centrální pódium s lidmi rozmístěnými po stranách. Jelikož je celé dílo doprovázeno živou elektronikou, potřebný surroundový zvuk tuto myšlenku od počátku podporoval. Hrajeme v sále, kde je pódium alias velká hromada písku prakticky součástí auditoria, což by v běžném divadle vlastně vůbec nebylo možné. Reproduktory pak vytvářejí jakousi pomyslnou zvukovou polokouli, v níž se veškeré zvukové dění rozlévá do velkého snového obrazu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: