Článek
A s ohledem na častou prázdnotu současné tvorby možná pomůže inspirovat další mladé autory „nestydět se za melodii“, jak rád Láďa (dovolím si toto oslovení z titulu našeho přátelství) některé často vtipně pošťuchoval. Dodnes přece můžeme obdivovat tak nadčasové kusy jako Trezor nebo Dám dělovou ránu, které se po druhém poslechu zaryjí do paměti i muzikálním negramotům.
Chci však upozornit na jeho obyčejný život mimo reflektory koncertních sálů, na jeho vztah k lidem, jichž se mu do cesty připletly samozřejmě tisíce. Já ho poznal před třiceti lety, když právě opustil šoubyznys a opravdu úspěšně začal podnikat. Nejen z toho měl logicky dost peněz, které chtěl rozumně investovat.
Při své nedůvěřivosti obešel lákavé úroky později i krachujících bank a začal kupovat starožitnosti, přesněji řečeno šperky, známky, sochy a obrazy. Pochopil už tehdy, že výnos z této komodity rychle předčí často pofidérní sliby úroků v bankách. A protože já v té době začal svou kariéru starožitníka a později i galeristy, musely se naše cesty zákonitě sejít.
Často v devadesátých letech navštěvoval můj obchod na Vinohradech v Praze a kromě příjemných chvilek u skleničky vína a cigarety jsme v dřevních dobách českého podnikání vybrušovali vzájemně svoje znalosti nejen z oboru starožitností, ale i z politiky, ženských, kultury a přečasto i morálky. Láďa byl v té době lehce deprimován štvanicí kolem jeho vztahů s minulým režimem, ale noblesnost jeho vystupování nikdy neklesla k výrazům, které bych v případě nespravedlivého obvinění používal jistě já.
Všem kritikům Štaidlova života doporučuji přečíst Melodii č. 7 z roku 1988, kde nejen jmenovaný, ale i Michael Kocáb a další mluví o potřebě demokratizace nejen v kultuře. A to ještě do listopadu 1989 zbývalo dost času.
Začal sledovat Ligu mistrů
A tak jsme se začali pravidelně scházet v mém obchodě a mezi krásnými obrazy (a že jich v Obchodu s uměním za těch dvacet let bylo) nám bylo příjemně a mohli jsme dlouhé hodiny uvolněně rozebírat, jak je život zajímavý a občas i krásný. Láďa mě uvedl do světa české kultury a v mé galerii i on často potkal lidi, které už léta neviděl.
Mou dušičku potěšila i tak drobná vítězství ve vzájemných sporech, jako když nevěděl, kdože napsal tu krásnou skladbičku na závěr filmu Americká krása. A já věděl, že jde o Because od Beatles, a vítězně jsem mu to hned řekl.
Myslím, že jsem ho přivedl i k fotbalu, tedy k jeho sledování v televizi, protože jako nesportovec časem po mém vzoru začal koukat na Ligu mistrů. Pochopil, že fotbal na špičkové úrovni je svým způsobem rovněž umění. Dokázal se upřímně rozzlobit, když jsem, trochu v žertu, plácnul, že nedává v restauraci dostatečné spropitné. Posílal mi pak fotokopie účtenek a hlásil, kolik zaplatil celkem.
Nebo když jsem naznačil (a já mám co naznačovat), že byl od malička náchylný k obezitě, poslal mi ještě v noci po návratu z večeře fotky z doby, kdy mu bylo 15, 18 a 20 let. Jako důkaz, že tlustý nikdy nebyl. Českou politiku jsem poslední roky raději neotvíral, protože tam jsme měli diametrálně rozdílné postoje.
Často jsme obědvali či večeřeli s jeho partnerkami, obešli jsme hodně pražských hospod. Naše ženy se nám pak už smály, protože věděly, že si jistojistě objednáme to samé. V jídle (a nejen v něm) jsme dospěli k určitému souznění, zřejmě jsme měli stejný vkus ve více věcech.
Už ve svém mládí Láďa dokázal koupit od později ještě proslulejších malířů několik výborných obrazů, čímž se výrazně odlišil od většiny kolegů na popové scéně. Myslím, že jsem se od něho mnohému naučil, některé rady do pomíjivého života mi v uších zní dnes ještě hlasitěji. Svou úctu k židovskému náboženství vyznal ve svých báječných knihách Víno z hroznů a Desátý klíč. Málokdo věděl, že jeho talent nebyl jenom muzikální, dokázal napsat chytré texty a byl by jistě čteným spisovatelem, kdyby ho v mládí nechytla muzika.
Celá desetiletí byl hypochondr. Snad i svou poslední životní družku Michaelu zvolil trochu s ohledem na její zdravotnické předpoklady a škoda, že jim to nevydrželo. Budu ho navždy vidět, jak před lety netrpělivě popocházel za prosklenými dveřmi v motolské nemocnici, protože tušil, že už se blížím. Jako malé dítě mi tiskl ruku a belhavě mě odváděl na svůj pokoj (kde jsem pak skoro dvě hodiny musel vyprávět „drby z Prahy“).
Je proto neuvěřitelným paradoxem, že Láďa, který poslední rok vlastně neopustil svůj dům v Apolinářské ulici v Praze a jen po telefonu mi popisoval svůj panický strach z viru, byl tímto virem dostižen a zničen.
Narozeninová omluva
O to víc si vážím účasti na kulatých narozeninách jednoho ze zakladatelů big beatu u nás, Jana F. Obermayera, před pár lety v Písku. Několik dní předem mi Láďa Štaidl zavolal, zda do Písku pojedu, a já že ano. Druhý den se mě zeptal na to samé Pavel Sedláček, taktéž legenda českého big beatu.
Štaidl pak v sobotu naložil mě i mou manželku a jeli jsme ve třech do Písku, kde už sedělo v příjemné zahradní restauraci skoro vše, co k české moderní muzice šedesátých a sedmdesátých let patřilo. Korečtí u stolu se Štaidlem, oslavencem Honzou Obermayerem, profesorem Chválou z Kühnova pěveckého sboru, Pavlem Chrastinou z Olympiku a dalšími.
Náhle dorazil Pavel Sedláček a nezvykle rychle začal pít vodku. Nechápal jsem, neboť Pavel není blázen, co by se chtěl opít za každou cenu. Když nabral přes panáky sílu, požádal přítomné, zda může něco Štaidlovi říct. Byli jsme lehce nervózní, protože jsme znali letitou aféru, kdy Sedláček obvinil v televizi Láďu z toho, že ho udal před rokem 1989 ve věci dovozu auta z ciziny, respektive nezaplacení cla (a Pavel šel do vězení).
Ta legenda se táhla dlouhé roky a já se často Ládi ptal, proč se nějak nebrání. On na to vždy odpovídal, že tu lež nemůže nikdy zničit a že až budoucnost… Že jemu stačí vědět, že nic špatného neudělal. No a teď se Sedláček přede všemi otočil ke Štaidlovi a už lehce opilým hlasem požádal o odpuštění za ono hanobení, neboť Pavel po mnoha letech zjistil v archivu skutečného udavače.
Požádal Láďu o přípitek jako znamení, že omluva je přijata. Bylo tak elektrizující vidět tyhle dva chlapy, zakladatele české moderní muziky, jak se snad po čtvrtstoletí objali a vypili sklenku obnoveného přátelství. Těší mě, že oba jeli do Písku, jen když věděli, že tam budu i já. A tak se chlubím myšlenkou, že nebýt mě, nepověděli by si o tragickém omylu do konce svých životů.
Mistr úniků
Láďa byl mistrem úniků ze společenských akcí (nakonec do bytu i chalupy mi přinesl výraznou ceduli „Jen krátká návštěva potěší“). Tvrdil, že návštěva nesmí přesáhnout dvě hodiny. Že u nás přebýval většinou mnohem déle, považuji za vyznamenání. Rybí polévku, kterou i jemu na Vánoce dlouhé roky vařila moje žena, už ani přes syna Artura více nepošleme.
Když jsem ho kritizoval, že nebyl tomu či onomu člověku na pohřbu, odbýval mě slovy: „On mi na pohřeb taky nepřijde.“ Ani já, Láďo, na tvém pohřbu nebudu. Ale věř mi, že ty se mnou budeš napořád.
Autor je galerista.