Mirek Kemel: Obecně tíhnu k pomalejším písním

Vydal nové album Vlčí stopy, na němž spolupracoval s Petrem Ostrouchovem a jeho skupinou Blue Shadows. Nakladatelství Galén současně vydalo knižní sbírku jeho kreslených vtipů pod názvem …nedělej mi ostudu a padej do hospody! Pokrývá období od roku 2014, tedy vtipy kreslené pro deník Právo.

Není to prvoplánové, nechtěl jsem psát pesimistické texty, ale nálada, kterou jsem si v té době procházel nejenom já, se na cédéčko i do textů dostala. Jsou na něm ale i starší písničky, kterých se to netýká.

Například píseň Byt jsem měl hotovou asi deset let. Protože je ale o mé bolestné zkušenosti, nebyl jsem si jist, jestli má nějaký přesah, zda ji mohu hrát a jestli vůbec bude někoho zajímat.

O zkušenosti z toho, že si má maminka pustila plyn. Měl jsem svou melodii, ale když jsem ji přinesl do kapely, kluci mi řekli, že ji hrát nebudeme. A tak jsem ji nikdy nikde nehrál.

Teď mě napadlo poslat text Petru Ostrouchovovi s tím, že by na ni mohl udělat svou hudbu. Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že by se ta písnička mohla hrát, a on mi odpověděl, že rozhodně ano. Napsal muziku, která celý text trochu posunula. Strašně se mi líbí.

To ne, spíš je o nejistotě, obavách z toho, kam svět spěje, a rekapitulaci života. Role bolestínského písničkáře je mi nepříjemná, tak doufám, že tak album nebude nikdo brát.

Obecně tíhnu k pomalejším, baladickým věcem. Současně, když hrajeme s kapelou na koncertech, vím, že je důležité zařadit do programu i rychlejší písničky s lehčími texty. To je důležité pro fungování na pódiu. Na desce si ale mohu dovolit nastolit nějakou mně blízkou náladu a nemusím ji odlehčovat.

Nejraději skládám text i muziku dohromady. Vzájemně se ovlivňují, vzájemně se vedou. Nepřemýšlím předem o tom, jestli výsledkem bude balada nebo veselá písnička. A protože doba v době vzniku desky byla, jaká byla, většina písniček má baladičtější charakter.

Myslím si, že je ve mně něco, řekněme, těžkého. Fňukání v písních je mi přitom nepříjemné. Podle mě je dobré uvědomovat si věci, které mě tíží, podívat se jim do očí, ale nevidět v nich beznaděj. Je důležité si je uvědomit a potom jít vědomě dál.

Jednoznačně ano. Práce karikaturisty, který kreslí převážně politické vtipy, je z velké části novinařina. Dělám ji rád, baví mě a naplňuje. Mou hnací silou je pobavit sám sebe způsobem přemýšlení, nalezením nečekaných souvislostí, point a také samotnou kresbou a celým procesem kreslení. V podstatě nemyslím na čtenáře, ale jen na sebe, chci se bavit. Domnívám se, že je to jediný poctivý způsob, jak tuto práci dlouhodobě zvládat.

Muzika je něco úplně jiného. Je pro mě osobní, až intimní.

Stálým hostem mé kapely je herec Vladimír Javorský. Díky němu jsem se seznámil s herečkou Pavlou Beretovou, která hrála v našem videoklipu k písničce Ryby raci. Naše písně se jí líbily, pouštěla si je i na natáčení filmu s Viktorem Taušem. On si je také poslechl, zaujaly ho a do minisérie Vodník si vybral skladbu Za naší stodolou. Zazní úplně na konci.

Protože ji chtěl upravit, oslovil Petra Ostrouchova, se kterým pracuje. Ten se tak dostal k naší tvorbě, a protože se mu líbila, nabídl mi, že bychom mohli natočit celé album.

Hodně jsem o tom přemýšlel, ale když jsem jim to řekl, podpořili mě. Celou tu spolupráci vidím jako jednorázový projekt, úkrok mimo svou kapelu. S tou mě to moc baví a budu s ní pokračovat dál. Kromě toho, Blue Shadows je spíš studiová skupina, ne koncertní.

Ostýchal jsem se s muzikanty z Blue Shadows vůbec potkat. Jsou to vynikající hudebníci, borci, a já měl trochu obavy, abych jim stačil. Bylo to ale velice milé, podporující.

Petr Ostrouchov připraví s kytaristou Pepou Štěpánkem základ písně. Pak si ve studiu sednou s dalšími muzikanty a hrají. Rodí se další nápady, ale dlouho vypadá, jako se že nic zásadního neděje. Potom to však najednou vytryskne a písnička dostane jasný tvar, odkud už je kousek k finální podobě. Během půlhodinky je pak hotová. Následně se nahraje, po poslechu se udělají ještě drobné úpravy a je hotovo.

Petr Ostrouchov říká, že o písničce doma nepřemýšlí. Začne s ní pracovat, potom ji odloží a vrátí se k ní zase až ve studiu, klidně po delší době. Uvědomil jsem si, že tenhle styl práce je mi velice blízký.

Byly to především starší texty, k nimž jsem už sice hudbu měl, ale nebyl jsem o ní přesvědčen. Týká se to třeba písně Ruku mi dej. Složil jsem ji pro demonstraci za Tibet, která se konala před čínskou ambasádou v Praze. Byla jednoduchá, na tři akordy na akordeon. Vtipné bylo, že jsem pak před tou ambasádou vylezl na pódium, chtěl ji zahrát, ale protože jsem ji ještě neměl moc naučenou, ztratil jsem odvahu a nahradil jsem ji jinou.

Od té doby mi ležela doma v šuplíku. Vnímal jsem, že mě text baví, ale hudba byla moc jednoduchá. A tak mě napadlo dát text Petrovi a požádat ho, jestli by nezkusil napsat novou muziku. Jenže on z toho protestsongu udělal lyrickou baladu, a já s tím měl velký problém. Vnímal jsem, že je energeticky úplně jiná. Nakonec jsem však usoudil, že je pěkná, i přesto, že se vzdálila mému původnímu záměru. Zařadili jsme ji na album.

Je to pravdivý příběh. Jednou nad ránem jsem se podíval z okna v bytě svých rodičů a na ulici viděl bývalého spolužáka, kamaráda, který je dnes feťák a bezdomovec. Koukal do oken bytu svých rodičů a doufal, že ho pustí dovnitř. Uvědomil jsem si, jak šílená je to situace pro něj i pro jeho rodiče, kteří se rozhodli s ním přerušit kontakty, protože se vydal špatnou cestou.

K té písni jsem měl svou melodii, Petrovi jsem nabídl jenom text. Vymyslel novou melodii a poslal mi ji zahranou jen na kytaru. Mně přišla nevýrazná a navrhl jsem, abychom použili mou původní melodii. Chvilku jsme se dohadovali.

Nakonec jsem ale ustoupil, protože je pro mě důležité, aby lidi, kteří se mnou dělají, práce bavila. Petr pak do svého nápadu začal vrstvit další nástroje, až vznikla pro mě strašně silná písnička. Tak silná, že jsem se mu musel omluvit. Jsem rád, že jsem přemohl své ego a nechal písničku díky Petrově šikovnosti tak skvěle rozkvést.

Ano, některé už dokonce hrajeme, jen v trochu jiných aranžích.