Článek
Co je zábavné na autokoncertech?
Po třech, které jsme už odehráli, mohu říct, že úplně všechno. Pro lidi, kteří na ně přijedou, je to poprvé. Nikdy nic takového nezažili. Sedí v autech, naladí si v rádiu určitou frekvenci a hudba jim zní z vnitřních reproduktorů, zatímco venku v areálu není slyšet nic. Musí být prostě ve voze, aby slyšeli, co hrajeme.
Je to pole neorané a nese to s sebou samozřejmě i méně příjemné situace. Když pominu to, že se lidé musí držet striktně ve vozech, tak například v Ostravě na našem prvním autokoncertu začali v půlce vystoupení někteří běhat mezi auty se startovacími kabely. Vybily se jim baterie a museli je nahodit.
Na druhou stranu byli jako urvaní ze řetězu, troubili mezi písněmi jako o život, seznamovali se mezi sebou přímo z aut. Byla to zábava a také jsem cítil velkou vlnu solidarity.
Je formát autokoncertů natolik zajímavý, že byste se k němu třeba v budoucnu vrátili?
Je to něco, o čem stále přemýšlím. Myslím si, že to po třech nadcházejících koncertech uzavřeme a nějakou dobu se k nim určitě vracet nebudeme. Samozřejmě pokud zase nepřijde lockdown.
Možná si je ale připomeneme za pět nebo deset let jako vzpomínku na tyhle časy. Dnes jsou ale skvělým řešením situace.
Loni na začátku lockdownu jste vydali písničku Dej si roušku. Zůstane ve vašem koncertním repertoáru?
Stoprocentně ne, byla to písnička pro tu dobu. Když jsme přestali koncertovat, pobýval jsem hodně doma. Jednou jsem si zašel v našem domě do obchodu v přízemí a nasadil si roušku. Jedna starší paní mi ale vynadala s tím, abych nestrašil lidi. Prý někde četla, že to stejně nefunguje.
S partou kamarádů, se kterou u nás ve Frýdku-Místku organizujeme FM City Fest, jsme si řekli, že bychom mohli něco vymyslet. Festival pořádáme v areálu textilky, jež měla k dispozici spoustu látek, které zbyly z výroby. Dohodli jsme se s vedením podniku, že je můžeme využít, propojili jsme lidi a ušili desetitisíce roušek, které jsme rozdávali zadarmo.
Lidi se mohli přetrhnout. Přestože si měli brát jen jednu, tahali si jich z té hromady více s tím, že je mají pro své blízké. Tenkrát jsem v očích mnoha z nich viděl strach a paniku.
V té době jsem napsal písničku Dej si roušku, vznikla asi za sedm minut. Tehdy měla smysl, byla motivační. A stal se z ní virální hit, což mě až trochu vyděsilo. Na našich nadcházejících koncertech ji ale určitě hrát nebudeme. Nechci se k ní vracet, tím spíš, když už vidíme světlo na konci téhle pandemické doby.
Skupina Mirai se těší na nadcházející koncerty.
Skládal jste v době, kdy se plnohodnotně nehrálo, i další písničky?
Lockdown nám převrátil život. Před ním jsme měli plný kalendář a věděli jsme, že budeme pořád koncertovat. Náš život měl jasně danou linii a spíš jsme se bavili o tom, že bychom si později naplánovali nějakou pauzu.
S pandemií však přišla okamžitá změna. Koncerty nebyly a nám se zhroutily všechny plány. Zatímco jsem do té doby neměl jediný volný pátek a sobotu, najednou byly volné všechny. Odpočinul jsem si a začal se věnovat i jiným věcem. Dost teď například cestuju.
A samozřejmě pozitivem doby, kdy se nehrálo, bylo i to, že byl čas na skládání nových písniček. Vznikla celá naše třetí deska, která vyjde na podzim. Na autokoncertech z ní zahrajeme v premiéře pilotní singl Volám.
Je za ním nějaký příběh?
Vznikl jako jedna z posledních písní, ale my se rozhodli, že ji uvedeme z nové desky jako první. Pro mě osobně je život spojen se sociálním kontaktem a zážitky. Jsem nastavený tak, že ho chci prožívat s lidmi, ne, obrazně řečeno, sám v džungli. To ale lockdown neumožňoval. Budil jsem se tedy několik měsíců ve stejném bytě, koukal ze stejného okna na stejný kus světa, navíc u nás ve Frýdku-Místku často prší, takže to bylo trochu pochmurné, a hrál jsem pořád na stejnou kytaru. Nebylo to nic pro mě.
A tak jsem se na podzim sebral a vypadl pryč. Začal jsem cestovat a v tom jsem našel velkou inspiraci. Je hned za několika novými písněmi.
Přitom jsem zastáncem toho, že skládání písniček je řemeslo. Je důležité sednout si na zadek a psát. Písničkář Pokáč mi říkal, že je to pro něho normální práce. Každý den si vyčlení pár hodin a skládá. Někdy z toho nic není, ale získat vnitřní řád je důležité. Já se o to snažím také.
V současné době je moderní kolektivní psaní, tedy songwriting. Praktikujete ho?
Ano, a přišel jsem mu na chuť. Jednak Vávra, který u nás patří k průkopníkům songwritingu, mě na konci loňského léta pozval na songwriting kemp. Jel jsem tam ještě s Davidem Stypkou, se kterým jsme bydleli v pokoji.
Psaní písniček považuju za celkem intimní věc. Jenže tam jsem přišel do prostředí, v němž byli producenti z celé Evropy. Nejdřív jsem byl trochu nesvůj, měl jsem pocit, že lidé, kteří tam byli a s nimiž jsem měl spolupracovat, jsou tam navíc a vstupují do mé komfortní intimní zóny. Když jsem ale připustil pravidla songwritingu, zjistil jsem, že během jednoho dne může vzniknout něco velice smysluplného.
Každý den se tam rodily nové písničky. V devět ráno se vytvořily autorské skupinky a v devět večer jsme všichni seděli ve společenské místnosti a pouštěli si skladby, které jsme napsali. Všechny byly dobré, protože každý se snažil vydat ze sebe to nejlepší. V nadsázce můžu říct, že kdyby se domíchaly, mohly se rovnou poslat do nabídky Evropy 2.
A tak jsem i kolektivní psaní zařadil do svého tvůrčího procesu. Psal jsem pak něco s Jendou Vávrou nebo Pokáčem. Uvědomuju si totiž, že máme kapelu, která u nás něčeho dosáhla, a každou další desku budou provázet očekávání. V téhle situaci se už nedá sázet jen na to, že mě doma něco napadne. Písničkám je nutné jít takříkajíc naproti.
Může se vám hodit na Zboží.cz: