Článek
Letos jste získal jedinou domácí cenu pro mladé umělce. Už víte, jak s ní naložíte?
Asi si nechám vytisknout katalog. Léta se tomu bráním, ale zřejmě to budu muset udělat. Když chci dál vystavovat, tak se bez něj bohužel už asi neobejdu. To je ale jen jedna alternativa, jak by se peníze daly využít. Mohl bych si pořídit třeba lepší kameru.
Jestliže je katalog nutnost, proč jste se mu tak bránil?
Je to taková legrační věc. Ani knížka, ani časopis. Jsou v něm nějaké informace o autorovi, které mě osobně vůbec nikdy nezajímaly, třeba kdy se narodil a kde vystavoval, a teprve pak je tam pár reprodukcí, ale nesmí jich zas být moc, aby to nebylo moc drahý... A takováhle věc člověku pohltí spoustu tvůrčí energie. Radši jsem ji zatím dával někam jinam.
Součástí odměny je i šestitýdenní studijní pobyt v New Yorku. Loňská vítězka, fotografka Markéta Othová, tam prý nafotila spoustu filmů. Jak ten čas využijete vy?
Já tam rozhodně nic dělat nebudu. Pro mě budou nejzajímavější tamní galerie.
Nechci z vás udělat nevděčníka, ale jakou odměnu byste si přál, kdybyste si mohl vybrat? Ptám se vás, protože se zrovna veřejně diskutuje, čím by se dal pobyt vylepšit.
Takový nápad, který by nějak pomohl v debatě, asi mít nebudu. Asi by mě moc nelákalo někam odjet a tam něco tvořit. Pro mě by nejspíš bylo ideální, kdyby součástí ceny byl výlet po nejlepších světových galeriích. Líbily by se mi třeba tři dny v New Yorku, čtyři dny v Madridu... a tak. To by bylo úžasný!
Vaše příběhy vycházejí z všedních až banálních událostí, ale většinou mají překvapivou pointu, která je posune za hranici reality. Kam na ně chodíte?
No, tak, všichni mi ty historky nosí sami... aniž by chtěli. Lidi prostě vykládají různé věci, dějou se jim různé věci, anebo si je představují. Mě stačí jen poslouchat a pak si z toho udělat závěry. Já se tedy nijak nerozpakuji. Když mám něco použít, tak si to prostě vezmu a nepřemýšlím nad tím, že bych tím třeba mohl někoho vykrást. Člověk si ani nemusí moc vymýšlet.
Rozpakovat byste se ani nemusel. V dnešním umění jsou přece samozřejmé i citace jiných autorů.
Jsou a já proti nim rozhodně nic nemám, naopak. Vím ale naprosto jistě, že bych nemohl třeba dělat přepis nějaké literární látky, protože bych se jí nedokázal držet. Měl jsem třeba takové cuky udělat Děvčátko se sirkami od Hanse Christiana Andersena, ale odkládal jsem to tak dlouho, až z toho vznikla úplně jiná věc.
Nebyl to náhodou fotoromán o požáru pokoje, který vznikl při barvení vlasů?
To je přesně on. Ale nemá s Andersenem nic moc společného. Eva, která v příběhu hraje, si vlastně pointu vymyslela sama. Tedy to, že by si mohla zapálit barák a uhořet.
To je ale drsný příběh.
Na první pohled je to sice tragédie, ale pro ni zároveň i vysvobození. V tom domě se jí vůbec nelíbilo.
V příbězích si hrajete sám, jsou tam vaši přátelé, matka...
Zajímá mě právě blízké okolí. A hodně těch příběhů mi vyprávěli právě moji známí a přátelé. Připadá mi samozřejmé, že pak v seriálech dostanou i roli.
Nedávno jste hrál v televizním filmu PF 77, který natočil Jaroslav Brabec, pacienta psychiatrické léčebny a zaujatého kreslíře. Byla to malá a němá role, ale mohl by to být první krok k dalším. Láká vás to?
Ta kresbička, kterou jsem tam dělal, se mi tedy moc nepovedla... Měl jsem velkou trému z paní Chramostové. Ona je to charismatická osobnost. Hraju si ve vlastních dílech, ale role v cizích filmech mě nelákají. Jenže jsem nemohl odmítnout, kvůli přátelství. Protože to byla role beze slov, odvážil jsem se toho. Mám naprosto jasné herecké hranice. Nemá cenu se mnou v tomto smyslu vůbec počítat.
Obrazy sestavujete do seriálů, takže připomínají komiks nebo storyboardy, čili rozkreslené scénáře k filmu. Naopak vaše první videa byla částečně statická, vypadala jako rozhýbaný fotoromán. Nejste vy rozpolcený mezi filmaře a malíře?
Může to vypadat, že si nemůžu vybrat mezi filmem a obrazem, jenže mě vždycky zajímala právě jejich vzájemná kontaminace. Divák má totiž určitou vizuální zkušenost, s kterou se dá pracovat. Třeba statická věc může obsahovat pohyb. Anebo fotografie, která je takzvaně hustá na informace, se dá naředit tak, že ji nakonec vnímáte jako obraz. Teď si asi řeknete, že mě zajímají jen formální úkoly, ale tak to není. Se mnou je to dost jednoduché: mám takové přirozené nutkání vyprávět příběhy a přitom mě zajímá, jak to umí malba a jak film.
V domácích galeriích je to ojedinělý přístup.
Asi vypadám trochu jako vynálezce nového večerníčku, jenže mísení médií není můj objev. Existuje spousta věcí, kterým jsou ty moje podobné, a taky jsem se inspiroval u řady autorů, ať už jsou to celovečerní filmy nebo obrazy. Filmů by byla nekonečná řada, z výtvarného umění mě zajímalo třeba, co dělal Viktor Pivovarov. V malbě se teď momentálně nacházím v impresionistické fázi, dokončuji cyklus Čtenářky.
Nad vašimi příběhy se člověk často musí smát. Jenže z vašich obrazů jako by vycházel také jakýsi formální, výtvarný humor. Vy malbě nedůvěřujete?
No, to je právě taková věc... Nedůvěru k malbě určitě nemám. Když už se mi do ní dostává humor, tak by měl přicházet odjinud, jinak to pro mě nemá smysl. Beru ji naprosto vážně. Nerad bych si z ní udělal rukojmí, která mi bude sloužit jen jako prostředek ke groteskám.