Článek
Jak vzpomínáte na Egona Bondyho, který vás přesvědčil, abyste se věnoval literatuře?
V tom nejlepším, velice mi chybí. Byl to velký dar, že jsem se s ním jako osmnáctiletý teenager seznámil a že byl ochotný pomoci někomu, kdo byl na začátku cesty. Ze setkání s ním stále čerpám. Připomínám si hlavní poselství: Jak se dnes má dobře moje generace tvůrčích lidí, přes všechny starosti, které jsou.
Zároveň mi vštěpil víru v to, že se umění může stát středobodem života, nejen doplňkem nebo koníčkem. Může tvořit smysl lidské existence. Nebyl nostalgik, nežil minulostí, ale neustále hleděl dopředu.
Čeho jste si na něm nejvíc vážil?
Za základní postoj ke světu považoval permanentní vzpouru a kritičnost, která existuje za každého režimu. Člověk nemůže dělat kompromisy, měl by zůstat věrný tomu, co chce dělat.
Často s ironií říkal, že nejtemnější den českého disentu byl, když se Václav Havel seznámil s Václavem Klausem. Základní zklamání vycházelo z neuskutečněné představy, že něžná revoluce přinese cílevědomé a trvalé vytváření občanské společnosti.
Že se pokusíme vytvořit systém, v němž budou lidé rozhodovat o svém osudu. Mám za to, že to byl i jeden z důvodů, proč odešel z České republiky.
Co si ještě připomínáte z jeho soudů?
Nastolil se systém, který prosazuje nerovnost jiného typu, což nazýváme mafiánským kapitalismem. Stejně tak odmítal privatizaci tak, jak proběhla. Označoval ji za legalizované rozkrádání národního majetku, které je v demokratické společnosti neakceptovatelné.
Roky s ním byly permanentním studiem, což říkají i další jeho žáci jako Jáchym Topol, Petr Placák a další z generace přede mnou. Byl chodící encyklopedie, která dokázala nadchnout lidi pro kreativitu. Pro Bratislavu byl velkým obohacením. Od přednášek na vysoké škole po bytové semináře a koncerty, které spoluorganizoval. Dokonce účinkoval v divadle, kde hrál sám sebe. Vystupoval s kapelou Požon Sentimental.
Byla to dlouhá série aktivit. Chodili jsme do parku v Rusovcích, který měl moc rád, a diskutovali a diskutovali.
V próze Smrt na Dunaji se dost věnujete historickému zázemí všech míst, kterými řeka protéká. Kdy jste přišel na myšlenku napsat knihu z tohoto prostředí?
Dvě sezóny jsem pracoval na lodích brázdících Dunaj. Byla to velká zkušenost, v dobrém i zlém. Objevil jsem svět masového turismu. Na druhé straně jsem poznal americkou cestovní kancelář, která svým zaměřením připomínala náboženskou sektu. A prosazovala kapitalismus se sofistikovaným systémem manipulování a vydírání zaměstnanců. Kdokoli se vzbouřil, byl okamžitě propuštěn.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že my v Evropě si nedovedeme vážit sociálních výhod zaměstnanců, které jsme získali. Všichni jsme byli nájemné síly bez jakýchkoli práv. Hlavně aby se to nedozvěděli pasažéři. Takže o páté ráno v Ruse v Bulharsku vás vyhodili na břeh a na shledanou. Když mi bylo nejhůř, říkal jsem si: Já tu vlastně sháním materiál na román.
V povídkové knize Lovci a sběrači jste popisoval svět hypermarketů. V čem vidíte nebezpečí globalizovaného světa?
Na Slovensku mě nejvíce trápí prudký pokles vzdělanostní úrovně. Privatizace vzdělávání. Každoročně klesáme s úrovní vysokých i středních škol, s čímž mám osobní zkušenost. Chodím tam na besedy. Vadí mi třeba, jak se vyučuje jazyk. Minulý týden jsem se dočetl, že se ruší předmět kultura a umění ze čtyř hodin na nulu. To je nový návrh ministerstva. Stále se snižují nároky na to, co by měl člověk znát. A pro zemi, jako je Slovensko, je to velké riziko.
Stali jsme se montážní halou automobilek, které zatím drží zemi nad vodou. Nedokázali jsme vytvořit občanskou společnost, která byla ideálem listopadu. Vyrovnávání s minulostí je minimální. Premiér, prezident i předseda parlamentu jsou úzce spojení s bývalým režimem. Premiér přímo říká, že si něžné revoluce ani nevšiml.
Velmi mě však těší, že se zrodila funkční síť různých občanských iniciativ, komunit. Nejen v Bratislavě, ale i v Kežmarku, Kremnici, Košicích. Jako by lidé pochopili, že se nemohou spoléhat na stát. Vznikla řada kulturních center, ekologických aktivit, pomoci postiženým lidem. Až se mi někdy zdá, že s tím stát už počítá. Věřím, že se budou dál rozvíjet.