Michal David: Popouštím teď uzdu svým hudebním chutím

Je to tak půl napůl. Počítám v to sólové písně, muzikálové i ty, které jsem napsal pro někoho jiného. Mám rád oboje, jak balady, tak svižné diskotékové skladby. Na koncertech i při poslechu desek se přece lidé chtějí jak bavit, tak si oddechnout třeba při tanci u pomalé písně.

Většinou pracuju v noci, kdy je klid. Vypnu telefon, zavřu se ve studiu a skládám u piana. Obvykle potřebuju mít zadání. Musím vědět, pro koho písnička bude, o čem by měla být, jestli bude pomalá, nebo rychlá, či zda vzniká pro muzikál.

Než začnu psát muzikál, dva tři měsíce o něm přemýšlím. Když skládám písně pro sebe, myslím zase na to, kam by se měly v mém repertoáru zařadit. Dnes už nestačí jen tak napsat píseň a hotovo. Důležité jsou její produkce, zvuk, propagace, je třeba k ní natočit videoklip, protože bez něho nikoho nezajímá.

Jediný větší rozdíl je v tom, že v osmdesátých letech se pro šíření používaly rádio, televize, gramofonové desky, kazety, později cédéčka, zatímco dnes je to především internet. Jinak žádný velký rozdíl nevidím.

Spousta lidí sice říká, jak je to dnes jiné. Já si však myslím, že je to v zásadě stejné. Člověk, který chce něco dokázat a mít podporu fanoušků, by měl být především vybavený autorsky. Vidíte to třeba u Marka Ztraceného, který už neskládá jen pro sebe, ale pro celou českou popovou špičku. Proto se stal Českým slavíkem.

Nestačí přebírat skladby od jiných, jak to dělají soutěžící v SuperStar. Interpretují třeba píseň od Rihanny a zpívají jako ona. To ale nikdo nechce. Lidé chtějí autentičnost, která je alfou a omegou toho, aby se písnička prosadila. V osmdesátých letech i předtím to bylo také tak. Pořád rovněž platí, že musíte být hudebně vybavený, mít talent, charisma i štěstí.

Když jsem začínal, měl jsem kapelu 4 a hráli jsme jazz. V roce 1976, kdy mi bylo šestnáct, jsem vyhrál kategorii Muzikant roku na Pražských jazzových dnech. Měl jsem velkou podporu kritiků a odborné veřejnosti. Jenže pak přišlo dilema a já se rozhodl pro popinu. Kritici a odborná veřejnost mě zavrhli a od té doby jsem jejich velký nepřítel. Vlastně ten postoj chápu.

Chtěl jsem se živit muzikou, chtěl jsem ji dělat celý život. S jazzem to nešlo. Dosáhl bych jen toho, že bych hrál amatérsky po večerech a přes den chodil do práce.

Ve svých dvaceti letech jsem byl už čtyři roky klávesistou ve skupině Kroky. Doprovázeli jsme Janu Kratochvílovou, Naďu Urbánkovou, Pavla Sedláčka a další zpěváky. V té době jsem napsal písničku Chtěl bych žít tak, jak se má. Franta Janeček, kapelník Kroků, řekl, že ji budu zpívat sám, a tak začala má pěvecká kariéra. Písnička se chytla a přicházely další.

Možná ne. Byl jsem muzikant, bavilo mě to a byl jsem rád, že se tím můžu živit. Písnička se ale chytla, stal se z ní hit a vznikla jakási poptávka po mém zpěvu. Vznikaly další skladby pro mě, některé jsem napsal sám, jiné byly italské provenience, ze které jsme tehdy dost čerpali. Například Líbezná, Dívčí pláč, Colu pijeme colu, Krásná Dominika nebo Třetí galaxie.

Autentičnost, na kterou jste se ptal, byla v tom, že jsem ty italské písně všechny aranžoval a dal jsem jim ten takzvaně davidovský kabát. A když si dnes pustíte jakoukoli mou písničku, z prvních akordů, ještě než začnu zpívat, poznáte, že jsem to já. Kdybych hrál stejně jako ostatní, nikoho by to nezajímalo.

Každý rozchod je těžký. Byli jsme spolu deset let, vztahy v kapele byly v převedeném významu něco jako manželství. Franta Janeček mi navíc suploval tátu, kterého jsem neměl. Jezdívali jsme spolu na dovolenou, bylo to velmi rodinné.

Jenže v šestadvaceti letech jsem si začal připadat jako panáček, jako loutka, která je vedená sice s dobrým úmyslem, ale už mi to nevyhovovalo. Dospěl jsem a řekl Frantovi, že bych rád šel jinou cestou. Dohodli jsme se, a jakkoli nás to oba zasáhlo, rozešli se. Nebylo to ale nijak dramatické. Založil jsem kapelu Allegro, se kterou jsem vystupoval rok. V osmaosmdesátém jsem si zbudoval vlastní studio MiDa a začal se věnovat práci v něm. Kapelu jsem ještě v tom roce přepustil Heleně Vondráčkové.

Základem našeho hudebního života byly koncerty. Hráli jsme od pondělka do čtvrtka, často i dvakrát denně, odpoledne pro školy a večer pro dospělé. Za týden to bylo v průměru osm koncertů, za měsíc nějakých dvaatřicet. Do toho jsme točili desky, do studií jsem chodil nahrávat většinou už v osm ráno. Byl jsem tehdy dost vytížený.

Po koncertech se dělaly velké autogramiády. Podepisovali jsme fotky, což už dneska není tak obvyklé, protože fanoušci se se mnou spíše chtějí vyfotit. A nebyly sociální sítě, takže kontakt mezi hudebníky a diváky probíhal buď na koncertech a následujících autogramiádách, prostřednictvím médií nebo běžné korespondence.

Byli jsme také pod drobnohledem státních orgánů. Než jsme zveřejnili nějakou písničku, musela projít schvalovacím procesem. Když tou cenzurou, kterou zajišťovaly vydavatelské společnosti Supraphon a Panton, prošla, mohli jsme se sejít se zástupci Československé televize a Československého rozhlasu, nic jiného u nás tehdy nebylo, a domlouvat se, zda a kdy bude možné písně odvysílat.

Měli jsme velký Fanklub, pro který jsme každé čtyři měsíce pořádali setkání. Konalo se v pražském kulturním domě Barikádníků. Připravovali jsme pro fanoušky plakáty, placky, fotky a dávali jim informace o tom, co děláme. Ale že by mě nějaké fanynky obtěžovaly, to zase ne.

Písničku Vejdem napsal Boban Ondráček, mimo jiné autor Modlitby pro Martu, kterou zpívala Marta Kubišová, a spousty dalších hitů. Někdy v osmdesátém roce, kdy jsme si ještě v kapele Kroky nepsali všechny písně, jsem ho požádal, jestli by pro mě nějakou složil.

Boban rád rybařil. Chytal ale jen hlavatky, což jsou dravé potoční ryby. Řekl mi, že jestli chci, aby mi napsal píseň, ať s ním jedu na ryby na Slovensko. Souhlasil jsem a on mi na cestě řekl, že na hlavatku čeká kolikrát čtyři pět hodin, ale také třeba žádnou nechytí. A dodal: Uděláme to takhle. Když nic nechytíme, nebude písnička, když chytíme, písnička bude.

Po šesti stech kilometrech jsme dorazili do Nízkých Tater, kde měl Boban svá loviště. Nahodil a za deset minut chytil nádhernou hlavatku, jednu ze svých největších vůbec. Podíval se na mě a řekl: Tak chlapče, to budu muset napsat dobrou píseň.

Za hodinu jsme už odjížděli domů a on mi za pár dnů složil píseň Vejdem. Dodnes je u mých fanoušků jedna z nejoblíbenějších.

Před pár dny jsme s Martinou Schindlerovou, druhé z jedné řady slovenské SuperStar, vydali česko-slovenský vánoční duet Blízko hvězd. Myslím si, že ve dvou jazycích u nás sváteční písničku ještě nikdo nenazpíval.

Spolu s dvěma romskými bratry, kteří si říkají Milco Brothers, připravuju nový formát zvuku a aranží svých písniček. Balím je do stylu funky a myslím si, že to bude zajímavé. Představte si, že písně Nonstop nebo Céčka budeme hrát jako funky. Mám z toho dobrý pocit a myslím, že to lidi vezmou.

Na odložených koncertech v pražské O2 areně 28. a 29. června už některé v novém kabátu představíme. Rád bych ty písně pak vydal jako album, které se bude jmenovat Michal David funky. Popouštím uzdu svým hudebním chutím.

Před dvěma lety se tam dělal česko-slovenský ples, se kterým jsem trochu pomáhal a zpíval jsem na něm. Loni byl kvůli covidu zrušen. Jinak tam ale nevystupuju, i když byla představa, že bych mohl hrát pro české turisty. Já ale touhle cestou jít nechci. Udělal jsem si tam zato malé studio, ve kterém tvořím. Nejsem člověk, který by dokázal nedělat nic.

Může se vám hodit na Zboží.cz: