Článek
Čtenář prochází devadesáti úvahami, zamyšleními a sám si může odpovídat na desítky otázek, které si autor klade, aby se na ně pokusil poctivě odpovědět.
Černík přiznává, že každé období jeho života drancovaly omyly mocných. Ti vsadili na sílu bludu, který vždy uštknul myšlení ovládaných i vládnoucích. Zároveň však měl štěstí. V žádném období svého života netrpěl hlady a nemusel padnout ve válce. Ideálům zůstal věrný, i když z nich nepostaví ani dům, světu nenastolí spravedlnost ani nenasytí zástupy hladových.
Kdo zná jeho verše pro děti, toho nepřekvapí upřímnost jdoucí až na dřeň duše. Kdo četl jeho verše čím dál častěji spojující báseň s esejí, jako je Kniha lidských přání nebo styl reportážních knih od svazku Tráva roste až k moři po Běžte do Prčic anebo jinam, vnímá rostoucí slovesné mistrovství i umění zkratky vyslovit názor s vůní básnického obrazu.
Dokáže být krutě upřímný, když napíše: „V marasmu světa jsme ztratili víru, že svět může být lepším, a uvěřili jsme mýtu, že musí patřit jen mocným. Tam, kde jsou velké peníze a velká moc, tam jsou i velká svinstva. Když ale člověk už nemá co ztratit, zůstávají mu ideály.“
Pojmenovává také osudy jiných, což je nesourodá společnost lidí, jako jsou Isaak Babel, španělský generál Franco nebo král Jan Lucemburský. Každý ho však obdařil něčím, co má nadčasovou platnost.
A stojí za to, si k sobě pustit jeho vyznání: „Nikdy tě neupálí pro pravdu, když se před ní schováš… Buďte pochváleni všichni, kteří jste překonali vlastní hloupost a nezničila vás hloupost jiných… Milujme svou práci a výsledky své práce, na kterou jsme hrdi a z které máme radost. Milujme všechno to, z čeho se naše radost rodí. Milujme všechno, co nás naplňuje štěstím. Milujme každý den, který je nám přisouzen.“