Metallica a spol zaplnila letiště v Milovicích

Sonisphere nenabízel záplavu kapel všech nejrůznějších stylů, aby si tam každý našel to svoje a divácké spektrum se co nejvíce rozšířilo. Nesázel ani na tuzemské festivalové taháky typu Divokýho Billa, na které vždy publikum přijde a zaručí tak pořadatelům, že neprodělají.

Dramaturgové putovní přehlídky zvolili zcela odlišný přístup. Nabídli stylově vyhraněný program, jehož jádrem bylo vystoupení tzv. velké thrashové čtyřky, tedy nejslavnějších představitelů žánru, jimiž byli a jsou Metallica, Slayer, Anthrax a Megadeth. Tyto skupiny navíc nikdy nehrály na jednom pódiu.

A toto jádro doplnily další významné metalové skupiny, jako Fear Factory i reprezentanti ne až tak vzdálených stylů jako jsou grungeová Alice In Chains nebo Therapy?. Fanoušci sice z domácích kapel vybrali Wohnout, další  tuzemské skupiny však už lépe ladily s programem, což platí zejména o Debustrolu.

Samozřejmě, že i v programu byly i méně originální skupiny, jako DevilDriver nebo Panic Cell, ovšem těm patřil úvod. Tak sevřený program se na našich festivalech sázejících hlavně na množství vystupujících souborů a jen vzácně okořeněných hvězdami, jež však nedosahují velikosti Metalliky, nevidí.

Metallica byla největším lákadlem, ve své kariéře dokázala překonat hranice žánru a zařadit se mezi nejvýznamnější rockové soubory. A také vystoupení v Milovicích ukázalo, že Metallica dávno není jen thrashová skupina. Byla dokonce uměřenější než při pražském koncertě k desce St. Anger. Na své kořeny však nezapomněla a zařadila i hodně ostrých skladeb a jak už je u ní zvykem, dala prostor i pro sólová vystoupení jednotlivých členů, z nichž nejpůsobivější nabídl bubeník Lars Ulrich.

Slayer, kteří byli plným právem zařazeni před hlavní hvězdu večera, ukázali, že thrash neztratil ostří. Stejně působivé byly skladby z alb South Of Heaven a Reign In Blood jako ty z desky God Hate Us All. Jejich nekompromisní vystoupení plné brutálních kytarových riffů hnaných vpřed kanonádou bicích přes svou ohromující tvrdost zaujalo většinu publika.

Své kvality potvrdili i Megadeth, kteří více vsadili na důraznější skladby, než na měkčí písně z alba Youthanasia, na němž chtěl Dave Mustaine ukázat, že nejen Metallica, ale i Megadeth mohou překračovat hranice žánru. V thrashi klasického střihu neovlivněném deathem jim však bylo lépe.

Nejméně přesvědčiví byli Anthrax, kteří se vrátili k ranému pojetí. To lepší byli na vedlejším pódiu hrající extrémně tvrdí Fear Factory hnaní vpřed kulometnou palbou bicích.

Příliš nepřesvědčila ani grungeová Alice In Chains. Její písně by potřebovaly přidat na důrazu. Chybělo i charisma původního zpěváka. Celkově však byl program vysoce nadprůměrný a bez balastu.

Pořadatelé slibují, že se příští rok uskuteční pokračování. Otázkou ale je, zda bude možné najít tak silnou sestavu. Pokud se uskuteční, rozhodně by neškodilo zlepšit řešení příjezdu. I motorizovaní návštěvníci, kteří se rozhodli přijet do areálu včas, ale strávili přes hůl hodiny pomalým popojížděním v koloně, než se dostali na plochu opuštěného letiště, kde mohli zaparkovat. Navíc travnatá plocha byla natolik nerovná, že hrozilo uražení spoileru.

Chyběla také tekoucí voda a toalety ne vždy stačily.