Meda Mládková slaví sté narozeniny

Charakterizovat Medu Mládkovou jako pouhou mecenášku by však bylo příliš zavádějící. Ona je totiž především člověkem, který bezmezně miluje vše, co souvisí s uměním a neváhá se pro něj lecčeho vzdát.

Její 100. narozeniny přišly do muzea Kampa v neděli oslavit stovky lidí. Sama Mládková se akce neúčastní, chce ale některé z gratulantů přijmout.

Jako už na několika předešlých oslavách narozenin zahrál Mládkové na dudy vinšování Daniel Hřímal z Domažlic, milovnici folkloru přijeli zahrát i muzikanti z jižní Moravy. Na pódiu ve dvoře muzea se odpoledne v hlavní části oslavy vystřídali se svými vzpomínkami výtvarníci Vladimír Kopecký a Stanislav Kolíbal. Socioložka Jiřina Šiklová vzpomínala, jak Mládková z New Yorku řídila na dálku záchranu sbírek v době povodně, hraběnka Mathilda Nostitzová promluvila o společné vášni k ochraně zvířat.

Pořadatel akce Jiří Pospíšil přiznal, že musel improvizovat, protože takový zájem lidí nečekal. Desítky až stovky gratulantů přinesly kytice, někteří pak čokoládu či menší dárky.

Narodila se jako Marie Sokolová (Meda jí začali říkat matka s otcem) 8. září 1919 v Zákupech u České lípy do rodiny sládka tamního zámeckého pivovaru. Později se odstěhovala do Smiřic a začala chodit do klasického gymnázia v Hradci Králové. Její touhou bylo studovat obchodní akademii, a především se věnovat tanci, což velmi přísnému otci bylo proti mysli. Svůj sen si splnila až když se přestěhovala k tetě do Prahy a tam absolvovala taneční kurzy u renomované choreografky Marty Aubrechtové.

V osmnácti letech získala první angažmá a za druhé světové války vystupovala coby profesionální tanečnice v tehdy německé Klajpedě a později ve Vídni. Konec války ji však zastihl v Praze. Velmi negativně na ni zapůsobily brutální scény, když si Češi vyřizovali účty s Němci. I to přispělo k jejímu pozdějšímu odchodu z Československa.

Díky stipendiu spolufinancovaném ministerstvem školství a národní osvěty mohla začít studovat ve Švýcarsku, kde si přivydělávala tancem. Původně se chtěla učit jazyky, ale nakonec ji zaujaly ekonomie a politické vědy (získala doktorát ekonomie).

Komunistický převrat v únoru 1948 změnil osud mnoha lidem, a ani Meda Mládková nebyla výjimkou. Nesouhlasila s novými totalitními poměry, takže zůstala ve Švýcarsku. V roce 1949 spoluzaložila exilový časopis Skutečnost, do kterého mimo jiné přispívali Pavel Tigrid či Ferdinand Peroutka. Po jeho zániku založila roku 1952 nakladatelství Edition Sokolová, které přesunula ze Ženevy do Paříže. To už měla belgické občanství díky sňatku se šlechticem Remim Antoinem Josephem de Műelenaerem.

Vzdala se sice profesionálního tance, ale mohla vstoupit do vyšší společnosti a otevřít si dveře k významným osobnostem nejen politiky, ale i umění. To už byli v cizině také její matka a bratr, kterým pomohla na začátku padesátých let dostat se na západ.

Polovina padesátých let dvacátého století se stala pro Medu Mládkovou dobou dvou osudových setkání, která jí doslova převrátila život na ruby. V roce 1955 se seznámila s ekonomem Janem Mládkem, když jej přišla žádat o příspěvek pro nakladatelství. Okouzlil ji natolik, že se rozvedla a roku 1960 si ho ve Washingtonu vzala.

Druhým byl malíř František Kupka (1871-1957), se kterým se seznámila v roce 1956 ve Francii. Už v Paříži začala sice studovat umění, nicméně ke kubismu či abstrakci si těžko hledala cestu. Vše se změnilo, když vstoupila do mistrova ateliéru. Díla, která byla všude kolem, jí naprosto nadchla, a od té doby začala sbírat jeho obrazy.

Malíř nebyl v komunistickém Československu v době socialistického realismu protěžovaným a ve Francii, kde žil, ho skoro nikdo neznal. Právě Mládková jeho dílo zpropagovala, a i díky ní se stal jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších moderních malířů.

V roce 1960 byl Jan Mládek povolán do washingtonského ústředí Mezinárodního měnového fondu. Ze svého domu, který si tam koupili, udělali manželé nejen společenský salón, galerii i depozitář, které navštěvovaly významné osobnosti (například Henry Kissinger či Madeleine Albrightová), ale přenesli si do něj i kus své původní vlasti. Mládková se totiž nikdy nepřestala zajímat o umění v Československu a vždy mu pomáhala.

V šedesátých letech získala od Fordovy nadace šestiměsíční stipendia a přijela vybrat deset stipendistů, dále připravovala s Jindřichem Chalupeckým výstavu moderního českého umění ve Washingtonu. Po okupaci v srpnu 1968 se její pouta s naší republikou zpřetrhala a navštívila ji až po roce 1989. Přesto stále sbírala či kupovala díla českých umělců a snažila se jim ve světě dělat výstavy. Tak tomu bylo třeba roku 1987, kdy Vídeň i Washington viděly práce našich umělců, kteří na normalizace nesměli svá díla veřejně prezentovat.

Po revoluci v listopadu 1989 se vrátila do Československa a dala si za cíl splnit přání svého manžela, který zemřel v srpnu revolučního roku, totiž vybudovat v Praze důstojný stánek pro jejich sbírku. Založila Nadaci Jana a Medy Mládkových a po desetiletých peripetiích se jí podařilo získat zdemolovaný objekt Sovových mlýnů na pražské Kampě.

Museum Kampa bylo neoficiálně otevřeno v roce 2001. O rok později objekt zničila povodeň, takže ke skutečnému otevření došlo v roce 2003 za přítomnosti prezidenta Václava Havla.

V Museu Kampa od té doby mohli návštěvníci vidět grafiky Pabla Picassa (2018), práce návrháře Manola Blahnika (2017), znovuobjevené dílo Karla Malicha (2016), velkoformátový obraz Andyho Warhola (2014) či sklářské dílo Reného Roubíčka (2013).

Stará pravda říká, jestliže chceš mít dlouhotrvající problémy, udělej něco pro svůj národ. Mládková je toho zářným příkladem. Ačkoliv mohla celou sbírku v USA klidně rozprodat a sponzorovat třeba hokejový klub, nebo věnovat díla nějakému světovému a renomovanému muzeu, rozhodla se vybudovat soukromou galerii takřka z ničeho v Praze. Narážela na nepochopení, či přímo dehonestaci své osoby. Památkáři jí například vyčítali, že umístěním obří skleněné krychle na střechu budovy narušila malostranské panorama.

Další spor měla a dodnes má s výtvarníkem a ex ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Zdá se však, že každá překážka jí neuvěřitelně posiluje a motivuje. Sama totiž o Knížákovi řekla, že ji svým chováním vždycky donutil, aby dál bojovala za Museum Kampa.