Článek
Byla příčinou vašeho zájmu rodinná zkušenost, nebo jde o fikci?
Úvodní část je hodně autobiografická. Podobně jako vypravěč jsem slýchával legendy o činu, jehož všechny souvislosti jsem pořádně ani nechápal. V roce 2003 jsem s rodinou žil sedm měsíců v Praze a kostel v Resslově ulici, kde atentátníci skončili, jsem měl na dohled. Uvědomil jsem si, že šlo opravdu o hrdinství.
Dnes v Americe to slovo skoro nic neznamená, protože za hrdinu je považován kdokoli, kdo se strefí pálkou do míčku, skoro každý basketbalista je hrdina. Jenomže tihle kluci, a oni byli věkem ještě kluci, věděli, do čeho jdou. I že šance na přežití je nepatrná. Dodnes mně to imponuje. Přitom jsem musel spojit současnost s historií. Trvalo mi to čtyři roky.
V románu máte postavu exulanta pana Chalupy, za války kolaboranta nacistů. Myslíte, že se člověk odchodem do jiného prostředí dokáže zbavit své minulosti?
Záleží asi na povaze. Je mi to stěží pochopitelné, ale určitě jsou lidé, kteří dokáží nechat minulost za sebou. Třeba Josef Mengele. Prý krásně hrál na klavír... Možná že přestal být Mengele A a stal se od jisté chvíle Mengelem B, který krásně hrál na klavír. Jak je to možné? Proto píšu, abych pochopil, jak je to možné. Bylo by fajn, kdyby to nešlo.
Atentát na Heydricha je v Česku spojen s postavou profesora z filmu Vyšší princip, který říká: Vražda na tyranovi není zločinem. Jak se na to díváte vy?
V knize jsem napsal, že by tomu asi nejlépe porozuměl Franz Kafka pochopením paradoxu. Bylo určitě správné, co atentátníci udělali, bylo to nutné a morální. Přitom cena byla strašlivá, platily ji stovky nevinných. Mám za to, že kdyby se atentát neodehrál, tak by poválečné jednání o Československu probíhalo jinak. Exilová vláda věděla, že je třeba ukázat, že doma existuje odboj, a silný odboj.
V té době se hodně lidí ocitlo v mezní situaci. Jak se podle vás člověk v té chvíli rozhoduje?
Všichni se každý den rozhodujeme v mezní situaci, i když třeba v maličkostech. Nebyl jsem nikdy v situaci jako lidé v době atentátu na Heydricha a doufám, že se v ní nikdy neocitnu. Představuji si ale, že když ten moment přijde, lidé překvapí sami sebe. Nezachovají se, jak by předpokládali. Slyšel jsem, že charakterní člověk zklame a všichni si potom říkají: to bychom nečekali.
Sám jsem zažil, jak lidé šli absolutně proti všem svým zásadám. Přitom byla ve hře jenom obliba u šéfa. A porušili principy, které hlásali deset let. Na místě se otočili o 180 stupňů, a přitom nešlo o nic. Myslím si, že existuje hodně lidí, kteří nemají schopnost se přizpůsobit, přitakat nepravosti. Zkrátka to nejde. A ti mě zajímají. Nikdo nevíme, jak bychom se zachovali. To poznáme až pak.
Máte s tím vlastní zkušenost?
Možná v souvislosti s postupem americké administrativy po 11. září. Masivní odposlechy, kontroly soukromé pošty atd. Možnost protestovat proti tomu nebyla. Mě nejvíc vystrašilo, jak najednou začala Amerika mluvit jedním jazykem. Rok poté jsem napsal příspěvek do časopisu Harpers, kde jsem bilancoval, co všechno se stalo. Ve vzduchu byl až nádech fašismu, bylo to nepříjemné.
Byl jsem nervózní, zrušil jsem telefonní linku, měl jsem obavy z reakcí. Dostal jsem moc zajímavé ohlasy. Většina byla souhlasných, hodně lidí psalo, že si to také mysleli. Ale já jsem žádné kritiky vládního postupu nečetl. Kde ti lidé byli? Možná je to lidská nátura, nevím.
Jak si myslíte, že amerického čtenáře zaujme šedesát pět let starý příběh ze střední Evropy?
Kniha vyjde v dubnu, nechtěl bych to zakřiknout, ale slíbené jsou recenze v New York Times, Washington Post a dalších médiích. Ti, co knihu četli, byli fascinováni - musím to zaklepat. Moje výhoda je, že pro naprostou většinu čtenářů je příběh atentátu na Heydricha nová věc. Je to přitom mimořádná událost, čeští vojáci dokázali zabít jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nikdo jiný to za celou válku nedokázal. Není to kniha jen o atentátu, je také o paměti, o lásce, o odvaze.
Přiznám se, že se mě dotklo, když jsem na místě atentátu, kde jsou dnes jinak vedeny silnice, neviděl připomínku tohoto činu. Byl to velký moment českých dějin, o tom jsem přesvědčen. Můžeme neustále diskutovat o tom, jestli to byl dobrý krok londýnské vlády, vzhledem k obětem, ale stalo se to. Je to něco, na co by Češi měli být hrdí.